Milovníci příběhů: čtěte!
Kniha PUTOVÁNÍ na hithitu


PUTOVÁNÍ bude naše nová autorská kniha. Na jejím vzniku se můžete podílet i vy, a to prostřednictvím platformy www.hithit.cz, kde od 19. května běží 37 denní kampaň na podporu tohoto jedinečného projektu.

Máte rádi Vánoce, tradice, vůni vanilky a perníčků? Jste milovníci poetických příběhů a snových ilustrací? Toužíte po hlubokých prožitcích a naplněném čase se svými blízkými? 
PUTOVÁNÍ je kniha, která provede dospělé i děti den po dni celým vánočním časem, od 1. prosince až do 6. ledna. Je krásné si uvědomit, že celé toto období trvá 37 pohádkových dní a 37 kouzelných nocí. Každý den nalistujeme novou kapitolu starého příběhu, který všichni alespoň trochu známe a o Vánocích si jej vyprávíme i o něm zpíváme. Uhádli jste? Ano, sama Marie s Josefem budou našimi hlavními hrdiny. Možná budete překvapeni, jak moc se jejich životy podobají těm našim. I když se jedná o staré biblické vyprávění, kniha svým pojetím oslovuje dnešního člověka. Nečekejte složitý náboženský text, ale poetické vyprávění plné života.
„Rády bychom knize PUTOVÁNÍ umožnily doputovat ke svým čtenářům ve hmotě. Vždyť by byla škoda, že by nenávratně zapadla v elektronickém šuplíku. Tištěná kniha je prostě tištěná kniha! A zejména tato, která se může stát každoročním společníkem ve vánočním čase. Díky crowdfundingu se nám podařilo úspěšně dokončit již dva naše autorské projekty Pohrátky knižní verzi a Pohrátky audio verzi. Tomuto způsobu finanční podpory s lidskou tváří i nadále věříme a zejména v této době nám dává smysl,” vysvětluje autorka rukopisu Pavla Soletka. „Na každého, kdo náš projekt tímto způsobem podpoří, čeká mnoho krásných odměn, mezi kterými samozřejmě dominuje kniha PUTOVÁNÍ s osobním věnováním, ale i další přitažlivé dary. Co třeba obdarovat své blízké autorským příběhem s ilustrací přesně na míru… Všem přispěvatelům předem děkujeme za podporu. Věříme, že kniha PUTOVÁNÍ přinese svým malým i velkým čtenářům mnoho radosti,” dodává ilustrátorka Marie S. Š.

 56635028 2573178129420454 5566266126578483200 o

 

 

O cennostech a ctnostech
„Větře, cítím ve svém pavoučím těle, že mě tentokrát čeká velké dobrodružství…” pronesl Vincek vznášející se v oblacích se svým vzdušným druhem. „Ano, vzhůru na Kokořín za partou loupeživých rytířů. Tahle banda už tam napáchala dost velké škody! Je potřeba jim zatnout tipec!” odvětil Vítr a vysadil pavoučka na něčem podivuhodném… „Kde to jsem? Samé lesy a skály a v dálce hrad vznešeně se tyčící nad hlubokým dolem,” podivil se Vincek. „Sssss,” ozvalo se těsně vedle pavoučka. „Stojíš na okousaném kamenném klobouku, na skalní houbě Pokličce. Nediv se, v našem kraji kameny ožívají. Jen vítr ví, kdo je zde v kámen proměněn. Jsssem ssslepýš Vlhošť a přicházím ti na pomoc, beze mě bysss špatně dopadl, kamaráde. Petrovští jsou rytíři, kteří se neprávem tak ctnostně nazývají! Vždyť oni žádné rytířské ctnosti nepěstují, leda tak NEctnosti vyznávají. Marně bys u nich hledal štědrost, pokoru, trpělivost, laskavost, čistotu, sebeovládání a pracovitost. Starý Petrovský z Petrovic, hlavní lapka a postrach celého okolí, touží jen po bohatství. Pro zlato a jiné drahocennosti neušetří nikoho. Jeho ukrutnost nezná mezí,” zamrkal beznohý ještírek na pavoučka. „Něco s tím musíme udělat. Ale jak na ně vyzrát?” uvažoval nahlas Vincek. „Zaslechl jsem dneska ráno od pampelišek u studánky, že ti loupežníci chtějí ukrást poklad, který je ukrytý někde ve skalním bludišti. Lidé z vesnice se prý již tolik báli té kruté sebranky, že ukryli všechny cennosti někde ve skalách,” zasyčel smutně slepýš Vlhošť. „Obávám se však, že ta cháska z kokořínského hradu ten poklad stejně vyčenichá!” prohlásil Vincek s jistotou v hlase. „Musíme jim to překazit!” dodal odhodlaně. Vlhošť s Vinckem hbitě sešplhali z kamenné houby Pokličky až dolů do lesa a vydali se na průzkum terénu. Rozhodli se nejprve zjistit, kde se nachází skrýš s pokladem. Čekala je nelehká cesta skalním labyrintem. Ještě že se zde Vlhošť tak perfektně vyznal. „Neboj, Vincku, znám to tu jako své boty, i tu nejmenší voštinu ve skále, to jsou ty malé dírky v kamenech, vidíš je? Často v nich totiž uvízne nějaká larva nebo červík, mňam, to si na nich pochutnám!” Vincek se podivoval nad roztodivnými podobami skal: „Ožívají mi před očima. Támhle je obr, támhle zase faraon, tady leží žába. A tady vedou nějaké ohromné kamenné schody. No to je teda výšlap!” trochu si postěžoval. Najednou slepýš vykřikl: „Pozor, rychle se skrej. Slyším nějaké hlasy.” A opravdu. Po chvíli se ze skalních křivolakých uliček vynořilo několik žen a mužů. Na zádech a v podpaží nesli obrazy, sošky, truhlice a jiné vzácné předměty. Šli velmi ostražitě, dobře věděli v jakém ohrožení jsou, že klidně za každým skaliskem na ně může vyskočit nějaký proklatý loupežník. „Rychle, nasedat!” pošeptal pavoučí kluk slepýšovi. Oba se ukryli do rance na zádech jedné z žen. „Podívej, schovali jsme se k obrazu bílé holubice. Ta nás ochrání,” řekl s jistotou v hlase Vincek a mohl by v tu chvíli přísahat, že viděl, jak na ně holubice z obrazu povzbudivě mrkla. Lidé s námahou vystoupali nekonečné schodiště, po chvíli chůze najednou muž vedoucí celou karavanu kdesi zmizel. „Jako by se do země propadl,” pomyslel si Vincek. Ale za chvíli zmizel i on spolu s Vlhoštěm a jejich statečnou nosičkou. Ocitli se v jeskyni plné těch nejskvostnějších předmětů, nádherné obrazy ve zlatých rámech, menší i větší truhlice plné šperků a drahých kamenů… Lidé zde opatrně složili svůj náklad, pak se pomodlili a poděkovali za to, že dorazili ve zdraví až sem. V tichosti vyšli jeden po druhém ven, pavouček i slepýš je následovali. Vše vypadalo nadějně, nikde živáčka, když tu najednou… „Ruce vzhůru! Vzdejte se! Konečně víme, kde je poklad! Hahaha!” ozval se chraplavý hlas starého Petrovského. Loupežníci obestoupili vyděšené vesničany. Žádná šance na útěk. Lapkové zmenšovali kruh až tak, že se jejich zlé oči střetly s těmi vystrašenými úplně zblízka. „Co s námi jen bude?” zaplakala žena, která prve nesla obraz s holubicí. „Hahaha, domu už se nevrátíte, krasotinko! Tím si buď jistá!” Vincek se zhluboka nadechl a šel nalézt pomoc dovnitř sebe sama. Kolikrát už se takto dostal z lecjaké šlamastyky. Z hloubky své pavoučí duše prosil o pomoc. A tu najednou, kde se vzala, tu se vzala, nad jejich hlavami se objevila nádherná bílá holubice. Prolétla se nad celým shromážděním a upustila bělostné pírko, které se pomalu vznášelo vzduchem. „Fáféfífófú!” zavolal Vincek. Vzápětí odněkud zafoukal Vítr a peříčko se postupně dotklo všech loupežnických hlav. Když zašimralo posledního, všichni zkameněli. Snad navěky...   

IMG 1938

O pýše a spravedlnosti

„Vincku, dnes tě vysadím na jihu naší země. Čeká na tebe tajemství blat a slatí. Je to kraj ticha a klidu, kde jen tu a tam zaslechneš žabí zakvákání. Kdysi dávno se ve zdejších jezírkách zabydlely různé rostliny. Ty časem stárly, nořily se na dno stojatých vod, kde už nemohly dýchat, a proměňovaly se v léčivou rašelinu. Jedno z těch jezírek je však zakleté, lidé se k němu od jisté doby bojí přiblížit. Prý tam straší…,” řekl tajemně Vítr. „Ale tomu ty jistě přijdeš na kloub,” dodal záhadně a sfoukl svého přítele přímo do rákosí na břehu jezera.
„Brrr,” oklepal ze sebe Vincek načervenalou vodu. Takovou temnou barvu mají všechna rašelinná jezírka, na kůži od ní zůstávají i chuchvalečky drobných částí rostlin. Pavouček se rozhlédl kolem sebe. Uviděl rákosí, vysoké trávy, vřes a kapradí. Kolem jezera stála hradba z trpasličích bříz. Všiml si také jedné zvláštní vysoké borovice. „Vypadá tak vznešeně. Jako by to byla zakletá princezna,” zašeptal Vincek. Ve větvích borovice to najednou zašumělo...
Den jako korálek, ticho a klid
závany křídel volavek nad hladinou.
Na břehu rybníka stojí tu borovice němá
prý princezna je to co v rákosinách cosi hledá.

Jen však ukáže se měsíce bledá tvář
na rybníku místo borovice pak rusalku Ridradirdu uhlídáš.
Pavoučí detektiv zbystřil sluch, aby mu neuniklo ani slovíčko z té zvláštně tklivé písně. Opakoval si v duchu zas a znova ta záhadná slova. Pak vykřikl: „Princezna, borovice, něco hledá v rákosí, když vysvitne měsíc, místo borovice se objeví rusalka Ridradirda. Co jsou to za kouzla? Na to se podíváme…” a schoval se do úkrytu v plavuních na břehu kousek od zpívající borovice. Pozoroval, jak tu a tam nad hladinou proletí muška a někde zmizí. „Další záhada!” bručel si do stočených předních nožek.
Začalo se smrákat, nad jezírkem se rozprostřela noc. Vyšel měsíc. A v tom…místo borovice se na hladině objevila loďka a v ní rozcuchaná postava. V rukou držela dlouhé bidlo, kterým řídila loďku. Sem tam mávla čímsi, co vypadalo jako síťka na motýly, do vzduchu. Vinckovi to počínání připadalo prapodivné. „Opravdu zvláštní. Rusalka na loďce. Proč to všechno dělá?” lámal si hlavu. Pak uslyšel něco jako štěkání a vytí. Jako by tu někde byla hladová smečka vlků. Dočista leknutím nadskočil. Rusalka Ridradirda veslovala rychle k jeho úkrytu. Vincek se bál, že ho objeví, strachy téměř nedýchal. Ale Ridradirda si ho ani nevšimla, její pozornost byla upřena k zvláštní rostlině, která měla na sobě nafouklé části vypadající jako bubliny. „Hodná Bublinatka, hodná. Vždyť už jsem u tebe. Sedni. Tu máš, ňaminku.” Bublinatka lapla všemi svými tlamičkami po muškách a můrách, které jí ze své síťky přímo do otevřených chřtánů Ridradirda nasypala. „Ach tak je to s těmi muškami, masožravka je to,” vykřikl bystře Vincek. Rusalka zpozorněla: „Kdo to tady mluví. Někdo tu je. Stopa, Bublinatko. Hledej!” Masožravka se ve vodě pohybovala hbitě jako vodní psík. Hned zavětřila a chytila Vinckovu stopu. Pavouček neměl šanci, hned byla u něj a rozštěkala se na celé jezero. Ridradirda Vincka chytla do dlouhých prstů a zvesela řekla: „Šikovná, Bublinatka. Dostaneš po večeři výborný moučník.”  A strčila vyděšeného pavoučího kluka do jedné z jejích otevřených tlam. Vincek strachy znehybněl, zavřel oči. Horečně přemítal, co teď. „Zpívej!” ozval se závan větru, který pavoučkovi přivál nápad. Vincek začal roztřeseným hlasem zpívat: „Na břehu rybníka ssstojí tu borovice němá, prý princezna je to co v rákosssinách cosssi hledá, cosssi hledá, cosssi hledá…” Ridradirda zpozorněla, jako by jí ta píseň cosi připomněla. „Cosi hledá, cosi hledá. Ano ano, vždyť já přece cosi hledám. Jak jsem na to jen mohla zapomenout…” Někde z hloubi duše k ní připlul obraz jí samotné. Dříve byla krásnou zlatovlasou princeznou. Bydlela na nedalekém zámku. Lidé ji však neměli rádi, protože byla pyšná a stále se vychloubala, že je nejkrásnější, nejchytřejší a nejbohatší. Jednoho dne se však nevrátila z vyjížďky k jezírku domů. Od té doby se říkalo, že jí tajemné rašelinné bytosti proměnily v rusalku Ridradirdu, která musí za trest každou noc bloudit po jezeře a ve dne téměř nehnutě stát v podobě borovice. Když však najde cosi, co jí kdysi patřívalo, dostane šanci se za své vychloubání omluvit a vše napravit. Její prokletí pak bude zrušeno.
Vincek ani v krku Bublinatky nepřestával zpívat. Rostlina se najednou rozkašlala, to jí asi Vincek zaskočil v krku. Ozvalo se zaskučení a z chlupaté zelené huby vylétl pavouček třímající něco třpytivého. „Můj medajlon se slunečním kamínkem! Můj medajlon!” Vincek vzácný šperk Ridradirdě pověsil na krk. V tu chvíli vyšlo na nebi slunce a zalilo celé jezero zlatou září. Ridradirda se proměnila v krásnou zlatovlasou princeznu. „Děkuji ti, odvážný pavoučku. Zachránil jsi mě.” Vincek se princezně poklonil: „Rádo se stalo. Ale teď už běž domů na zámek honem všechno napravit. Sbohem, krásná princezno z Borkovických Blat.” Z nebe se ozvalo: „Fáféfífófú!” „Sbohem tajemné jižní Čechy.”

IMG 1481 1

O mámení a řádu

„Vincku, dnes nás čeká let k severozápadní hranici naší země. Budeš tam mít důležitý úkol,…”, řekl zamyšleně Vítr svému pavoučímu příteli. Letěli rychle. Vítr měl z nějakého důvodu naspěch. A Vincek z jeho sporých slov vnímal celým tělem hrozící nebezpečí.
Vznášeli se nad místy, která jakoby ani nebyla na naší planetě. Připomínala spíše vesmírnou krajinu plnou kráterů s otevřenými tlamami, bez zeleného koberce, s doutnajícími komíny. „My jsme na Měsíci, Větře?” ptal se udiveně pavoučí kluk. „Ne, Vincku, jsme pořád v naší zemi. I do této podoby pozměnil člověk prostředí k obrazu svému, aby si vzal, co potřeboval…”, odvětil Vítr a pokračoval v letu ještě více na sever.
Příroda pod nimi se oděla do úplně jiného pláště. Mnohem staršího a honosnějšího. Vítr zakroužil nad tajemně vznešenou krajinou plnou vzrostlých stromů, které tady tančí již celé věky. Jako rytíři zde stály skály v šedavé zbroji z písku. V roklinách pod nimi se vlnily vody řek, říček a potoků. Vinckovi se nad tou nádherou až dech tajil. Najednou v oblacích zpozoroval hejno ptáků, které se neustále zvětšovalo. A jak tak na ty ptáky hleděl, uvědomil si zvláštní věc: „Větře, podívej se. Vždyť ti ptáci letí jako omámení. Plácají křídly jako roboti, jakoby byli bez duše.” „Vincku, doufal jsem, že si toho všimneš. Nemůžu ti k tomu nic říct, dál už to musíš vyzkoumat sám. Vysadím tě právě teď!” vykřikl náhle Vítr a překvapený pavoučí kluk se skutálel do obrovského hnízda. A nebyl v něm sám… Kolem něj se hned strhla ptačí symfonie, nebo spíš pro jednoho pavouka dost nepříjemná kakofonie: „Ňam, ňam, ňam, pavouka si k snědku dám, má je noha, má je hlava, má je tahle hmyzí strava. Dej ten zobák pryč, křičím z ptačích plic!” V hnízdě se strhla mela o to, které ze sokolích mláďat si pochutná na tak nebývalé dobrotě. Sokolí matka a otec se totiž už dlouho neukázali z kusem žvance u svých hladových potomků. Ti jen natahovali své rozčepýřené krky a nedočkavě je vyhlíželi. Vincek však nezaváhal, jelikož na ohrožení života si už na svých dobrodružných toulkách začínal zvykat. „A dost, vy neopeřenci! Jsem pavoučí detektiv Vincek a přišel jsem vyšetřit, co zvláštního se to tady děje. „Kde jsou vaši rodiče?” Ptáčata se utišila a to největší z nich píplo: „Nevíme.” „Jak dlouho tu nebyli?” pokračoval ve výslechu. „Dlouho,” píplo nejstarší ptáče a dodalo: „Máme strach a taky hlad.” Tu k nim z velké dálky dolehl nepříjemný zvuk, takové uším až odporné vytí, ale vzduchem se nesla snad nejkrásnější vůně, kterou jen kdy můžete cítit. „Co to má znamenat?” podivil se pavoučí detektiv. „Vůně jak z rajské zahrady, zvuky jak z nejstrašidelnějšího snu. Musím tomu přijít na kloub.” „Jdu s tebou!” ozval se neznámý hlas. U sokolího hnízda se objevil černý pták s dlouhým červeným zobákem a ještě delšíma rudýma nohama. „Jsem Čikonigra, starý černý čáp. Jsem asi tak starý jako tahle krajina sama, špatně slyším, jsem slepý a už ani necítím. Ale jsem stále rád na světě a umřít se mi nechce. Možná, že tohle je ten úkol, na který ještě čekám.” Vincek bez váhání nasedl na lehce prošedivělý Čikonigrův hřbet. Znovu se ozvalo to děsivé vytí. Pavouček navigoval téměř hluchého Čikonigru přímo ke zdroji toho nelibého zvuku. Za chvíli byli u cíle. U obrovské skalní brány. Před branou bylo natěsnáno nepočítaně ptactva všeho druhu. A tam na její druhé straně spatřil Vincek tvory velké jako lvy, s osmi dlouhýma nohama, s ohnivýma očima, jimž šlehal z nozder oheň. Trochu jako kočky, trochu jako psy. Z tlamy jim čouhalo šest ostrých tesáků, tři nahoře, tři dole. Když se Vincek z prvního úleku vzpamatoval, všiml si, že ze svých chřtánů vypouštějí salamandry, ohnivé bytosti, kteří zlověstně tančí ve vzduchu a zapalují suché větve. „Jak je to možné, všude to tu hoří, ale necítím zápach spáleniny, naopak cítím tu nejkrásnější vůni na světě,” zašeptal Vincek. „To jsou Kluriové,” řekl tiše Čikonigra. „Mezi námi ptáky se o nich vypráví legendy. Pro nás jsou tou největší pohromou. Chtějí nás všechny zahnat na jedno místo a sežrat. Ta vůně, kterou vypouštějí způsobí, že ptáci zapomenou na svou přirozenost, na své pudy. Přestanou pečovat o svá mláďata a začnou toužit po fata morganě, po vysněné neexistující zemi, kde se nemusí o nic starat, kde zmizí všechny povinnosti. Tím tak Kluriové zničí ptačí svět. Ovládnou nás a udělají z nás bezduché roboty bez vlastních tužeb a vůle, pouze plnící rozkazy. Rodiče zapomenou na své děti.” „To je ale strašné. Musíme ty všechny omámené ptáky zachránit. A jak to, že na tebe to zlé kouzlo Kluriů nepůsobí, Čikonigro?” zeptal se Vincek. „Stáří mě zachránilo. Mé smysly ochably. Necítím tu vůni, o které mluvíš.” Vinckovi je vše jasné, ale vrtá mu v hlavě ještě jedna záhada: „Čikonigro, jak to, že Kluriové nemohou projít skrz bránu a začít svou děsivou ptačí hostinu?” „Zavři oči a podívej se na bránu celým svým tělem, malý detektive…” Vincek udělal, jak mu staroušek řekl a spatřil někoho, koho si do té doby vůbec nevšiml. Obrovskou bytost se zlatým mečem ve vztyčené paži v šedočerné lesklé zbroji a ohnivou tváří, která hořela spravedlivým plamenem. „Kdo je to? Jak je možné, že jsem si ho před tím nevšiml?” „Je to zvláštní, ale někdy vidíme více, když zavřeme oči. To je Strážce brány, Vincku. Chrání naše hranice. Ale jeho síla není věčná, cítím, že už mu pomalu dochází…” Vincek horečně přemýšlí, pak si vzpomene na svého větrného přítele a z jeho tělíčka začne vycházet zlaté světlo utkané z vláken lásky. Vzpomene si i na další své přátele. A světlo kolem něj sílí. Najednou zaslechne odněkud zevnitř přátelský hlas: „Voda je mocná čarodějka.” Vincek ta slova opakuje nahlas. A Čikonigro radostně volá. „Ano, děkuji, už si vzpomínám. Voda!” A popoletí na konec obrovské brány, kde zpod kamenů vyvěrá pramen. „To je Pramen vzpomínek,” volá a nabírá do zobáku tolik vody, kolik jen se do něj vejde a kropí jimi všechno ptactvo, které už se málem odevzdalo krvelačným Kluriům. Jakmile kapičky léčivé vody dopadnou na křídla ptáků, vše se mění. Jakoby do nich znovu vstoupil život, vymaňují se ze zlých čar a kouzel. Vzpomenou si na svá mláďata čekající celá hladová v hnízdech. Otáčejí se a již znovu sami sebou ve svých opeřených tělech odlétají zpět domů ke svým přírodou stanoveným povinnostem, díky kterým zůstává svět stále tím opravdovým světem. „Fáféfífófú!” Loučí se s magickým Ústeckým krajem a jeho bytostmi i Vincek již sedící na křídlech Větru.  

ústecký kraj

 

O minulosti, moudrosti a odlišnosti

Vítr zanesl tentokrát kouzelného pavoučka Vincka do krajiny něžné a vlídné jako maminčin úsměv. „Větře, líbí se mi ty roztomilé bílé stavby pod námi. Kdo v nich asi bydlí?” zeptal se zvědavě Vincek. „To jsou strážní hrádky. Teď už v nich bydlí jen spousta hmyzu, ptáků a jiných zvířat,” usmál se Vítr. „Ten, co je přímo pod námi nese název Děvičky a lidé ho vystavěli již dávno na Děvíně, nejvyšším kopci Pavlovských vrchů, Pálavy. A ta zřícenina, kterou jsme míjeli před tím se jmenuje Sirotčí hrádek. Ten je hned kousek od vesnice Dolní Věstonice.” „Tolik jmen a názvů, Větře. Jak si to mám všechno pamatovat,” vykulil oči pavouček. „Vincku, ty jsi přece hlavička,” uculil se Vítr a tajemně dodal: „představ si, že tu bydleli lidé již před tisíci lety. Usídlili se tady lovci mamutů…”
Když Vítr vyslovil svá poslední slova, obloha se zčistajasna zatáhla. Ozvala se třeskutá rána a černé mraky rozčísl blesk. Naši poutníci se ocitli v dávné minulosti… Zmizely domy, umělé vodní nádrže, vinice i hrady. Zvlněná krajina promlouvala v celé své nevinné kráse. Vítr svého nohatého kamaráda vysadil na louce, která vypadala jako sametový koberec. Byla plná šťavnatých stébel trávy. Vincek vesele skákal z jednoho stébla na druhé. Když tu najednou… „Baf!” Pavoučí kluk se tak vylekal, že se skutálel na zem jako brambora. Jedno ze stébel nebyla totiž tráva ani trochu, ale… „Jsem Sága. Luční kobylka,” řeklo to strašidelné jakostéblo s nohama pokrytýma ostny a sápalo se svými tykadly, která vypadala jako dvě nekonečné antény, na Vincka. „Brrr. Ty zubiska. Určitě mě smlsne jako malinu,” pomyslel si chudák pavouček a zavřel oči před jistou smrtí. Sága však nemínila pavoučího kluka posvačit. „Neboj se. Právě jsem obědvala. Chci si tě jenom prohlédnout. Růžovo-zeleného pavouka jsem ještě nikdy neviděla,” koulela obrovskýma očima. „Jmenuju se Vincek a přicházím z budoucnosti. Chtěl jsem se podívat jaké to tu bylo v době lovců mamutů,” řekl již klidnějším hlasem pavouček. „Ach tak. Tak to jsi narazil na tu pravou. Já s mými sestrami jsem se tady také ocitla ani nevím jak a odkud. Možná i z jiné planety… Samy nevíme. Moc nás tu nemají rádi, prý jsme podivné,” zašklebila se Sága. „Jak to?” divil se Vincek. „Ostatní zvířata nemůžou pochopit, že jsme samé holky. Mezi námi není jediný kluk. Rodíme se pořád dokola jen samé kobylky holky.” „Aha, to tedy zvláštní opravdu je,” na to Vincek. „Ale mně to vůbec nevadí. Mám rád neobvyklé věci a bytosti. I já sám jsem prý na světě jediný.” „Hmmm, tak to si budeme rozumět,” řekla s úlevou Sága a měla radost, že ji konečně někdo jiného druhu s pochopením přijímá. „Ale tebe, Vincku, zajímají ti lovci mamutů, viď? Mě a mé sestry přímo fascinují. Pojď za mnou. Dovedu tě na vyhlídku nad jejich tábořiště. Vincek s kobylkou se ukryjí a pozorují tehdejší lidi. „Ságo, oni vypadají jako moji lidé!” podiví se pavouček a ptá se kobylky: „Co to támhle dělají?” „Třou dvě dřívka o sebe. Umí tak vyčarovat teplé oranžové jazýčky.” „Takže oni umí rozdělat oheň?!” podivil se Vincek. „Kdyby jen to, oni toho umí mnohem víc. Koukni na ty krásné šaty z kůží i látek. Tkají je z kopřiv. A všimni si těch nádherných šperků z kamenů, mušlí a…” „kostí!”, skočí Vincek kobylce do řeči. „Oni dovedou zpracovat úplně všechno, co mají kolem sebe. Vyrábí luky a šípy, harpuny a sítě. Dokáží ulovit ryby, zajíce, lišky, ale i obrovského mamuta. Umí namlít obilí a spoustu toho vypěstují. I když je tady větší zima než ve tvé době, mají hojnost všeho. A koukni na jejich teplé příbytky, často se do nich chodím také tajně ohřát,” chrlila ze sebe Sága. Vincek se zamyslel: „moc se toho tedy na lidech za ta léta nezměnilo.” „Máš pravdu. Jen možná lidé tvé doby se považují za moudřejší…,“ zazubila se kobylka. Ale teď už pojď, tvůj čas tady se pomalu krátí. Dám ti něco na památku.” Sága zavedla Vincka do malé jeskyně. Tam leželo na zemi mnoho krásných sošek nahých žen, menších i větších. Všechny vypálené z hlíny. „Jednu si vyber a vezmi ji do své doby. Ať se tví lidé dozví pravdu o svých moudrých předcích…” „Fáféfífófú!” zavolal Vincek třímající vzácnou sošku a hned tu byl přítel Vítr. Ozvala se ohlušující rána a nebe rozjasnil blesk. „Sbohem, milá Ságo a minulosti,” zavolal ještě pavoučí kluk.

IMG 0938

O ztišení a důvtipu

„Vincku, mraky, bělostné nebeské ovečky, mi přinesly na svých huňatých hřbetech vzkaz. Volá a prosí nás o pomoc moje větrná přítelkyně Větrucha Krušnohorská. Musíme se tam hned vypravit, vypadá to opravdu vážně,” pronesl s naléhavostí v hlase Vítr. „Dobře, nechme se unášet rychlými vzdušnými proudy. Pospěšme si!” na to pavouček.
„Jsem ráda, že jste tady. Jedině ty, Vincku, nám můžeš pomoci. Říká se o tobě, že umíš splétat zázračné vlákno a že tvé pavučinky léčí a propojují všechny bytosti, které na své cestě potkáš. Srdce našeho starého trpasličího vládce Belma pomalu přestává bít. Chřadne před očima. Schovává se již po dlouhý čas v ústraní ve svém podzemním paláci a nikoho nechce vidět. Prý chce odejít z tohoto světa sám. Chce, abychom si jej všichni pamatovali v jeho síle. Je příliš hrdý a nerad připouští svou slabost. Je záhada, co způsobuje jeho nevyléčitelnou nemoc. Kéž bys nám dokázal pomoci vyléčit Belma a zachránit tak náš kraj,” řekla Větrucha se slzami v očích. „Děkuji, že mi důvěřujete. Jsem sice jen malý pavoučí kluk, ale mám pro strach uděláno. Zkusím udělat, co je v mých silách,” odpověděl odhodlaně Vincek. Vítr vysadil pavoučího kluka na nejvyšší hoře Krušných hor, která stráží nejzápadnější hranici naší země, na Klínovci. Tam lidé vystavěli vznešeně vyhlížející rozhlednu s osmibokou věží. „Tady na Oktaedru už si musíš poradit sám. Budeš potřebovat své nohy, pevně na nich stůj, budou tvou oporou. A ještě malá nápověda: přemýšlej, co máš s věží společného...” řekla záhadně na rozloučenou Větrucha.
Vincek obcházel osmiúhelníkový vrchol klínovecké rozhledny a tiše si opakoval: „Oktaedr, Oktaedr, nohy, nohy…” Najednou ho na hlavě pošimral sluneční paprsek a jemu svitlo: „Oktaedr, vždyť věž má osm stran! A já mám osm nohou! V tom bude ten klíč.” Vincek zavřel oči a zaposlouchal se do prostoru. K jeho uším doléhal křehký ptačí nápěv: „do re mi fa sol la si do, do si la sol fa mi re do.” Píseň zněla pořád dokola. Vincek se k chytlavému popěvku přidal. Při první části písně se mu začaly samy odlepovat nohy a on jakoby po schodech z tónů stoupal do výšky jako kdyby mu narostla křídla. „Zkusím druhou sloku, když teď stoupám, třeba pak budu klesat.” A opravdu. „Do si la sol fa mi re do.” Jeho nohy ho snášely postupně po osmi stranách věže. Na každé straně zněl jiný tón stupnice a Vincek se velkými skoky zhoupával dolů. Když zaznělo nejhlubší do, Vinckova chodidla se dotkla země. „Máš důvtip a umíš se ztišit a naslouchat, pavoučí zachránce,” ozval se hluboký hlas. Před Vinckem se objevil skřítek, který měl ohromné šedé huňaté vousy sahající až na zem. „Jmenuji se Gottstein a dovedu tě k našemu vládci. Belmo potřebuje tvou pomoc.” Vincek bez váhání vousáče následoval. Šli dlouho. Vinckovi se zdálo, že krajina, kterou kráčeli, je smutná. Vousáč četl Vinckovy myšlenky: „je to tu smutné, k našemu kraji se po dlouhou dobu nechovaly lidské bytosti hezky. Objevily zde mnoho pokladů, vzácných rud. Začaly je krušit, těžit, brát si více a více. Příroda byla dlouho oslabená a s ní začal chřadnout i náš trpasličí vládce Belmo.” Oba poutníci došli až na okraj rašeliniště, z kterého na některých místech vycházely obrovské bubliny. Jezero střežili rákosoví rytíři s huňatými chocholkami. Na hlavu jednoho z nich usedl drobný ptáček s roztomilými proužky na těle. „Mé jméno je Rákosník,” zapěl. Vinckovi byl hned jeho hlas povědomý. „Kde jsem to jen už slyšel?” pronesl nahlas. Rákosník pozvedl hrdélko a roztomile zanotoval: „Do re mi fa sol la si do.” A bublající pramen vytryskl v gejzír. Gottstein rychle schoval Vincka do hnízda svých vousů a společně skočili do tryskající vody. Z dálky k nim doléhala druhá sestupující sloka nápěvu. Rozevřel se pod nimi podzemní svět, spletité tmavé chodby, labyrint šachet. „Dříve tu zářily barevné krystaly,” poznamenal sklesle Gottstein. „Kéž by se naše krajina zase uzdravila a znovu zazářila v celé své kráse.” dodal toužebně. „Je tu hodně zázračné vody, Cítím, že její prameny jsou léčivé. Ale jejich elixír nestačí,” zašeptal Vincek. „Počkej, něco mě napadlo.” Pavouček zavřel oči a poslal veškerou svou pozornost do srdce. Začal zpívat stoupající stupnici ptáčka Rákosníka a do rytmu písně ze sebe soukal své zázračné růžovozelené vlákno: „Do re mi fa sol la si do.” Zázrak. Kouzelné pavoučí vlákno prosvětlovalo tmavé chodby, začaly se rodit malé barevné zářivé krystaly. „Písní si posvítíme na temnotu. To je ten kouzelný lék, radostná hudba znějící z mnoha hrdel! Do re mi fa sol la si do,” notoval si pavoučí kluk i vousáč Gottstein a i další bytosti podzemí, a že jich tam najednou bylo. Skřítci permoníci, krtci, žížaly, larvy, brouci, semínka všech tvarů a velikostí. Všichni sborem zpívali stupnici léčivých osmi tónů. Zpěv se donesl i do paláce trpasličího vládce Belma, do jeho tmavé komnaty. Belmo otevřel unavené oči a zaposlouchal se do léčivého nápěvu. Pocítil teplo nejprve v palcích u nohou, pak se hřejivá vlna rozběhla po celém jeho prokřehlém a  zchřadlém těle. „Znovu cítím sílu! Děkuji za pomoc.” Vincka hřálo na srdci, že se celý kraj včele ze svým vládcem začal uzdravovat. Nastal čas loučení. „Fáféfífófú!” zavolal Vincek a kde se vzal, tu se vzal, už tu byl moudrý přítel Vítr. „Nashledanou Karlovarský kraji.”  

IMG 0717 1

O důvěře a odevzdání


Vítr s Vinckem na hřbetě svištěl nad stráněmi, kroutícími se řekami a horami. „Kam poletíme dnes?” ukončil nesměle mlčení pavoučí kluk a nedočkavě vyprávěl: „V noci se mi zdálo o kamenném městě, kde urostlí muži a vznešeně vyhlížející ženy v dlouhých šatech zapalovali ohně a tančili kolem nich. Tam bych se chtěl podívat,” zatoužil Vincek. „Inu, jak je libo, mladý nohatý muži. Vysadím tě tady v sadu Kaštánka. Je to krásný park kousek od nasavrckého zámku. Najdi kaštan s nejzakroucenějším kmenem. V jeho kořenech je komůrka. Je v ní ukrytý poklad, díky kterému můžeš cestovat proti proudu řeky času až do doby dřívějších obyvatel tohoto svérázného kraje. Vstoupíš mezi Kelty do jejich rozlehlého oppida. Ta slavnost, kterou zažiješ je Samhain, tajemný svátek mrtvých…,” odvětil Vítr a nechal Vincka sesednout. „Až budeš mít dobrodružství dost, zavolej mě… Fáféfífófú! Dávej na sebe pozor. Na brzkou shledanou, můj malý kamaráde.”
Vincek se rozhlížel po sadu, všude samé vzrostlé stromy s propletenými kořeny a ohromnými korunami. Procházel se mezi nimi, tolik kaštanů pohromadě ještě neviděl. Pozoroval jejich kmeny a snažil se najít ten nejzakroucenější. „Který to asi je?” zeptal se nahlas. V tu chvíli se vedle něj objevil klučina ve světlém plášti s kápí a bronzovou čelenkou. Vincek se lekl, ale to klučičí zjevení na něj šibalsky zamrkalo a pokynulo mu: „Dia duit. [ďíja gwiť] Is é Oscar mo ainm. Ahoj. Jmenuju se Oscar. Pojď za mnou, zavedu tě ke Stromu života.” Za chvíli už stáli před kmenem, jehož kůra vypadala jako několik do spirály stočených hadů. Jeho kořeny opravdu vykouzlily jeskyňku. Oba chlapci se do ní akorát vešli. V kořenové komůrce byla tma, kterou ozařoval zvláštní svit. Vycházel z amuletu zavěšeného u stropu. Vincek si ho zvědavě prohlížel. „Co je to?” pohlédl tázavě na Oscara. „To je vzácný přívěšek, Strom života. Dej si ho na krk. Vezme nás k nám, oslavíš s námi velký svátek konce roku.” Vincek zavřel oči a navlékl si amulet. Ocitli se s Oscarem na dřevěné loďce, která sama plula proti proudu řeky s černou vodou. Po jejích březích se mihotala světla. Pluli tak rychle, že světla vypadala jako nekonečné zářivé čáry. „Proplouváme Peklem,” zašeptal Oscar a dodal: „Musíme mít oči na šťopkách, někde tady v těch hlubokých lesích totiž žije sám Cernunnos.” „Kdo je to?” vyhrkl Vincek. Ale Oscar už nemusel nic vysvětlovat. Na břehu se objevila mohutná postava, na hlavě ohromné jelení paroží. Bytost to byla vznešená a obdivu hodná. Chlapcům se zatajil dech. Dřevěná loďka se zastavila přímo u nohou jeleního vládce lesů… „Dia dhaoibh! [ďíja jív] Bůh s vámi!” pronesl Cernunnos a mocně trhl hlavou až z jeho paroží vyšlehl smaragdově zelený blesk. V tu ránu kouzelná loďka zmizela a oba chlapci seděli na jeho rozložitém hřbetě. „Odnesu vás ke Stařeně!” Oscarovi při těch slovech ztuhla tvář: „Vždyť Stařena nosí smrt!” Vincek se překvapeně podíval na Oscara. Ale to už s nimi jelení vládce uháněl tryskem do hlubin lesa. Ocitli se před chatrčí. Linuly se z ní prazvláštní vůně, směsice bylin a doutnajícího dřeva. Vešli dovnitř a spatřili vrásčitou ženu s šedými vlasy sahajícími až na zem, jak usilovně pracuje rukama a něco u toho mumlá. „Čekám tu na vás, chlapci. Zrovna připravuji vaše panenky. Pojďte si je naplnit slámou a kouzelnými bylinami,” pravila, aniž by se k příchozím otočila. Vincek s Oscarem poslechli. „Vložte do svých panenek všechno, čeho se chcete zbavit, zlost, vztek, strach, nepříjemné zážitky. Stačí na to pomyslet. Panenka si to od vás vezme… A teď už honem, ať nezmeškáte slavnost.” Cernunnos a Stařena se rozplynuli v bělavém oparu a chlapci se kouzlem ocitli přímo u slavnostního ohně ve víru tančících žen a mužů oblečených jako ve Vinckově snu. „Tak přeci jen se mi mé přání splnilo,” žasl pavoučí kluk a dal se s Oscarem do bujarého skotačení. V tom se ozval odněkud z dálky tajemný hlas Stařeny: „Dejte své panenky pánům ohně. I ony už se nemohou dočkat, až si s nimi zatančí. Plameny vše staré a nepotřebné přemění v úrodný popel…” Chlapci tak udělali. Zaplavila je úleva a příjemné teplo. Z Vinckova hrdla se ozvalo: „Fáféfífófú!” A už tu byl Vítr. Vincek sňal z krku amulet Stromu života a vtiskl ho Oscarovi do dlaně: „Však ty už víš, co s ním, drahý příteli. Na shledanou.”   

     

O strachu a odvaze

Pavoučí kluk Vincek se rozloučil s Babičkou lipovou sudičkou a se svou zlatovlasou Lípou. „Až to tu v těch našich krajích všechno objevím, zase se k vám vrátím,” zavolal ještě dolů a osušil stýskavou slzu, která se mu vykutálela z oka. Pak se pohodlně usadil na křídlo svého moudrého průvodce a zašeptal mu do větrného ucha: „Už jsem připravený, Větře. Poleťme.” 

Vítr se nenechal dlouho pobízet. Rychlý let měl ze všeho nejradši. A tak svištěli nad loukami, řekami, rybníky i lesy, míjeli vesnice a města. Vincek se musel opravdu pevně držet. Zároveň toužil všechno pod sebou dobře vidět, a tak se různě vykláněl. Svá kukadla měl doširoka otevřená, aby mu nic z těch zvláštních věcí, co na Zemi viděl, neuniklo. „Co jsou ty hranaté stromy s červenými korunami bez listů? A co jsou ty černé řeky pod námi?” vyptával se svého světa znalého přítele. Zajímalo ho úplně všechno. A Vítr trpělivě odpovídal: „To nejsou stromy, to jsou domy. Ty si staví lidé a bydlí v nich. A to černé... to nejsou řeky, ale silnice, po kterých dvounožci jezdí v takových krabicích na kolech. Těm menším říkají auta a těm větším autobusy.” Vincek nad tím vším kroutil užasle hlavou. Ale ještě víc než všechny tyhle lidské výmysly ho dnes zaujalo něco jiného… „Větře, co je ten kopec před námi s tou krásnou stavbou ze dřeva?” „To je posvátný vrch Radhošť, na který už lidé v dávných dobách chodili pozorovat slunce. Postavili tu tuhle dřevěnou kapli. Tady to rozhodně stojí za prozkoumání. Vysadím tě. Až mě budeš potřebovat, stačí jen co nejhlasitěji zavolat fáféfífófú a jsem tu jako když křídlem mávne,” slíbil Vítr.
Vincek se toulal po Radhošti. I když se mu příroda kolem moc líbila, začal si připadat osaměle. Tu se za jeho zády ozval dunivý hlas: „A heleme se. Kohopak to tady máme? Tebe přece vůbec neznáme! Co ty jsi za divného tvora! Vždyť jsi růžovozelený. Co tu chceš?” Vincek se otočil a spatřil obrovského černého pavouka s křížem na zádech. Trochu se ho lekl a vykoktal ze sebe: „Jjjjmenuju se Vvvvincek a jsem pavouk z Lípy.” „Ty že jsi pavouk! Tak na to bych se podíval. Nevypadáš ani trochu strašidelně, spíš legračně,” opáčil Křižák. Vincek se zamyslel: „Já nevěděl, že my pavouci máme nahánět ostatním hrůzu. To mě nenapadlo. A vlastně jsem ještě nikdy žádného jiného pavouka než jsem já nepoznal.” „Je vidět, že jsi teprve chvíli na světě. Něco ti ukážu.” Křižák vyloudil podivný zvuk, něco jako křřřřchchuuurrr a za chvíli Vincka obklopili tvorové všech možných velikostí a tvarů, všichni měli kusadla a osm nohou. Vincek je ustrašeně pozoroval. Nohatí tvorové se dali do zpěvu pavoučí bojovné písně: „My jsme pavouci, sílu velkou máme. My jsme pavouci, nikdy se nevzdáváme. My jsme pavouci, pozor si na nás dej. Máš-li strach, tak se radši skrej!” Vinckovi tepalo srdce tak, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Stál tam docela sám proti hordě strašlivých pavouků. Strachy se roztřásl. Na mysl mu sedaly nepříjemné myšlenky jako můry přilétající ke světlu: „Jsem asi jiný než oni. Nelíbím se jim. Co když doopravdy nejsem pavouk, když nevypadám jako oni.” Kupodivu se však ty pavoučí obludy k Vinckovi již více nepřibližovaly. Čím to…
„Zhluboka dýchej, Vincku. Neboj se. Vždyť ty sám dobře víš, že nejsi na světě proto, abys ostatní strašil,” ozval se odněkud blízko klidný hlas. Vincek se rozhlížel, kdo to k němu mluví. Až spatřil překrásnou rostlinu, která na něj hleděla svými hrdě vztyčenými nachovými květy. „Jééé, fialový oheň s vyplazenými jazýčky,” vyhrkl poněkud vylekaně pavoučí kluk. „Ano, přesně tak vypadám. I tihle hrůzostrašní tvorové se ke mně bojí přiblížit. A to jenom zpříma stojím s kořeny pevně v zemi. I to někdy stačí, když tě někdo ohrožuje. Ale abych se představil… jmenuji se Vstavač a jsem stejně vzácný jako ty.” „Jak to myslíš, vzácný jako já?” zeptal se udiveně Vincek. „My Vstavače jsme speciální orchideje, moc nás na světě neroste. A ty jsi kouzelný pavouček, který jako jeden z mála svého druhu dokáže svým růžovozeleným vláknem propojit všechny, které potká. Neboj se být sám sebou,” usmál se Vstavač. Vincek na jeho slova vypnul hruď a hrdě se postavil na všechny nohy. Nadechl se a s odvahou v hlase promluvil ke strašidelným pavoukům: „Já jsem Vincek, pavouk ze zlatovlasé Lípy. Mým přáním je kouzlit úsměvy na rtech. Rozdávat radost. I takové mohou bytosti našeho druhu být! Fáféfífófú!” A odněkud z dálky se přihnal Vinckův větrný přítel a vznesli se společně vzhůru do oblak.

Líbí se vám nové příběhy putování pavoučka Vincka?

Chcete další i s omalovánkami, pavučinkami nápadů a tipy na výlety s dětmi v našich krajích?

Objednejte si předplatné na všech 15 dílů seriálu zde:

http://eshop.elmavia.cz/hry/krasny-rok/

 

 

IMG 0087

Příběh první aneb Odvážné rozhodnutí


Žil byl jeden pavouček. Vypadal docela jako každé jiné stvoření svého druhu. Měl hlavu a tělo se čtyřmi páry dlouhých nohou. Ale přece byl trochu jiný, než-li ostatní jemu se podobající bytosti. Byl celý růžovozelený a na zádech měl zlatou skvrnu ve tvaru lipového listu. Možná ji tam měl proto, aby nikdy nezapomněl, odkud je…
On se totiž narodil v lípě. V krásné rozsochaté staré paní Lípě srdčité. Ještě když si pohodlně hověl v jejím lůně ve svém z lásky utkaném kokonu, ze kterého se pavoučí kluci a holky líhnou, slýchával mnoho krásných písní a vyprávění o tom barevném, voňavém a lahodném světě tam venku. Každý den ho svýma vrascityma rukama kolíbala Babička lipová sudička a překrásně mu povídala o všem, co za svůj dlouhý život poznala.
Až přišel den, kdy ten malý pavoučí kluk sebral všechnu odvahu a rozhodl se, že se konečně vyklube. „Chci už konečně poznat to všechno na vlastní oči, uši, pusu a nohy. Prostě na vlastní všéééchnóóó! Jupííí!” A s jedním velkým lupnutím vajíčka v kokonu, které mu po tak dlouhou dobu bylo hřejivým pelíškem, se ten dlouhonohý klučina vyloupl na svět. „Júúú! Jaká to je ale nádhera! Ty moje Lípo, máš tak zlaté listy,” podivil se. „A ty moje milá Babičko lipová sudičko, jak se krásně usmíváš! Mám takovou radost, že se mi chce skákat, tančit, dovádět a výskat.” A tak Vincek, tak se náš pavoučí kluk jmenoval, skotačil. Až se mu do sebe zamotaly všechny nohy. Vypadal jako zašmodrchané klubko a začal padat. „Pomóóóc! Já padááám!” halekal vyjeveně na celý les.
Najednou však zjistil, že nepadá, ale že letí. Ze zadečku se mu rychle začalo odvíjet růžovozelené kouzelné vlákno. A tak se Vincek vesele vznášel a bylo mu blaze. „Konečně se mi splní můj tajný sen! Poznám celý svět!” radoval se.
Do náruče jej vzal starý moudrý Vítr: „To víš, že ano, milý malý příteli, ale poslyš… Ještě před tím, než se vydáš do světa, potřebuješ poznat svou vlastní zemi, abys nikdy nezapomněl, odkud jsi přišel a kam se můžeš vždy zase vrátit. Chlapče, pamatuj, že nejdůležitější je mít domov.” „A co je to domov, Větře?” zeptal se Vincek zvědavě. „Domov je bezpečí. Domov je radost. Domov je štěstí. Domov je teplo. Domov je otevřená náruč. Domov je láska,” zasnil se Vítr. Vincek úplně nerozuměl, co ta libě znějící slova vyslaná tak něžně z větrných úst do světa znamenají. Ale ve svém srdci cítil, že domov voní jako květy jeho milované Lípy, že domov zpívá krásné písně, které slýchával ve vajíčku, že domov hraje všemi barvami duhy, že domov chutná jako sladké sny… a že ten jeho domov je tady… v Česku. A v tu chvíli se rozhodl, že to tady doma chce pořádně poznat.
Tak pojďme toho pavoučího cestovatele doprovodit. Čeká nás společné objevování plné tajemství a překvapení. Vždyť ta naše krásná země v srdci Evropy ukrývá tolik pokladů.

Líbí se vám nové příběhy putování pavoučka Vincka?

Chcete další i s omalovánkami, pavučinkami nápadů a tipy na výlety s dětmi v našich krajích?

Objednejte si předplatné na všech 15 dílů seriálu zde:

http://eshop.elmavia.cz/hry/krasny-rok/

Velikonoční pohádka o zajíčkovi Kuliferdovi
    Bylo krásné slunečné ráno. Celá příroda se probouzela a ve vzduchu bylo cítit jaro. Ptáci vesele štěbetali na čerstvě se zelenajících větvích a na louce zvědavě vykukovaly první květiny. Někde se ze zelené trávy usmívaly bílé sedmikrásky, jinde zas zlatovlasé pampelišky. Na loukách se roztančila spousta barevných hlaviček. A vzduchem se linula nádherná vůně. Hmmm, tak voní jaro… Z lesa se ozývalo ťukání do stromu ťukyťukťukyťuk. To pan datel, doktor lesa, už měl plný zobák práce. Kontroloval po zimě celý les.
    Pod vzrostlým dubem měla pelíšek zaječí rodinka. Maminka zaječice a tatínek zajíc radostně tančili kolem dubu. Právě se jim narodil syn. Když vykoukl na svět, měl takový kulišácký výraz, že mu hned rodiče začali říkat Kuliferda. Zajíček to byl zvídavý a neposedný. Očička mu radostně jiskřila a všechno ho zajímalo. Pořád se na něco vyptával. A nic mu neuniklo. Tak bystrý byl. Také se moc rád seznamoval s ostatními obyvateli lesa, louky, jezírka i potůčku.
    Jednoho dne vyběhl Kuliferda dál od jejich dubu. Dostal se až k domečku, ve kterém bydleli lidé. Kuliferda se schoval za rozkvetlý keř zlatého deště a pozorně naslouchal. Člověčí maminka a tatínek zrovna říkali svým dětem něco o Velikonocích. Prý to jsou svátky jara. Zajíček rozuměl lidské řeči, ale vůbec nevěděl, co to ty Velké noce jsou. Co že to lidé oslavují? A jak? Tolik tomu chtěl přijít na kloub. Rychle běžel zpátky domů, aby se zeptal svých zaječích rodičů. Ti však nevěděli. Poslali ho hlouběji do lesa k moudré Sově. Ta totiž u lidí vyrostla, když ji našli jako malé pískle vypadlou z hnízda. Sova moc ráda Kuliferdovi vše povyprávěla.
Lidé i zvířátka mají na jaře velikou radost, že zase sluníčko více hřeje, že postupně taje led a sníh a zurčí voda v potůčcích, že se rodí mláďatka a že vše znovu ožívá. Předvelikonoční týden začíná Květnou nedělí. Lidé si dávají do váziček zelené větvičky, kterým říkají kočičky. Další den je Modré pondělí, to si lidé zdobí své příbytky nebo sebe něčím modrým. Pak přijde Šedé úterý, to se doma pořádně uklízí, aby bylo všude hezky čisto. Potom následuje Škaredá středa, říká se, že když se v tento den lidé na sebe škaredí, mračí se, zůstane jim to po celý rok. Na Zelený čtvrtek se mají jíst zelené rostliny. Zeleň ty máš Kuliferdo moc rád, viď? V tento den se mají všechny rostliny dobře zalít. Lidské děti chodí zvonit zvonečky a řehtat řehtačkami. Na Velký pátek se má mluvit tiše a hodně odpočívat. Poděkovat celé přírodě a naší mamince Zemi za všechny dary, které nám dává. Tento den je kouzelný, země se otvírá a ukazuje skryté poklady. Na Bílou sobotu se lidé oblékají do bílého šatu a rozsvěcují bílé svíce. Na Velikonoční neděli se lidé setkávají a společně oslavují zpěvem, tancem a jídlem. Dívky barví vajíčka a kluci pletou pomlázky. Na Velikonoční pondělí pak kluci chodí koledovat od domu k domu. Říkají velikonoční básničky a každou dívku, malou i velkou, jemně poplácají pomlázkou, aby neuschla. Holky jim za jejich vyšupání dávají barevná vajíčka. Lidské děti také hrají jednu moc hezkou hru. A víš co, Kuliferdo, připravím ji pro tebe a tvé kamarády jako překvapení.
Děkuju, paní Sovo, za hezké vyprávění. Řeknu to mamce a taťkovi a uděláme stejnou oslavu jako lidé. Už se těším. Brzy na shledanou.
A Kuliferda radostně odskákal domů.
    Uběhl týden. Kuliferda už se nemohl dočkat, co pro něj Sova připravila. Sova Kuliferdu vesele přívítala.
Vezmi si košíček a hledej na louce mezi kytičkami barevná vajíčka. Najdeš jich přesně dvanáct, jako je měsíců v roce.
Kuliferda měl ohromnou radost a dal se do hledání. Kamarádi mu přišli na pomoc. Všechna zvířátka hra náramně bavila. Vložili vajíčka opatrně do košíčku.
Skvělé. Hezky jste si s tím společně poradili, pochválila je paní Sova. Dejte teď vajíčka na nějaké pěkné teplé místečko a do rána uvidíte, co se stane, usmála se Sova a rozloučila se. Kuliferda položil košíček s vajíčky u nich v noře ve starém dubu a šel spát.
A věřte nevěřte, Kuliferda se ráno probudil. Slyšel tichounké pípání. A valí svá kukadla… ze všech dvanácti vajíček se v noci vyklubala malá ptáčátka. To bylo radosti v celém lese.

Veselé Velikonoce a ať se vám také něco urodí :)

 

57581535 10155890002340780 2296540088575721472 n