O strachu a odvaze

Pavoučí kluk Vincek se rozloučil s Babičkou lipovou sudičkou a se svou zlatovlasou Lípou. „Až to tu v těch našich krajích všechno objevím, zase se k vám vrátím,” zavolal ještě dolů a osušil stýskavou slzu, která se mu vykutálela z oka. Pak se pohodlně usadil na křídlo svého moudrého průvodce a zašeptal mu do větrného ucha: „Už jsem připravený, Větře. Poleťme.” 

Vítr se nenechal dlouho pobízet. Rychlý let měl ze všeho nejradši. A tak svištěli nad loukami, řekami, rybníky i lesy, míjeli vesnice a města. Vincek se musel opravdu pevně držet. Zároveň toužil všechno pod sebou dobře vidět, a tak se různě vykláněl. Svá kukadla měl doširoka otevřená, aby mu nic z těch zvláštních věcí, co na Zemi viděl, neuniklo. „Co jsou ty hranaté stromy s červenými korunami bez listů? A co jsou ty černé řeky pod námi?” vyptával se svého světa znalého přítele. Zajímalo ho úplně všechno. A Vítr trpělivě odpovídal: „To nejsou stromy, to jsou domy. Ty si staví lidé a bydlí v nich. A to černé... to nejsou řeky, ale silnice, po kterých dvounožci jezdí v takových krabicích na kolech. Těm menším říkají auta a těm větším autobusy.” Vincek nad tím vším kroutil užasle hlavou. Ale ještě víc než všechny tyhle lidské výmysly ho dnes zaujalo něco jiného… „Větře, co je ten kopec před námi s tou krásnou stavbou ze dřeva?” „To je posvátný vrch Radhošť, na který už lidé v dávných dobách chodili pozorovat slunce. Postavili tu tuhle dřevěnou kapli. Tady to rozhodně stojí za prozkoumání. Vysadím tě. Až mě budeš potřebovat, stačí jen co nejhlasitěji zavolat fáféfífófú a jsem tu jako když křídlem mávne,” slíbil Vítr.
Vincek se toulal po Radhošti. I když se mu příroda kolem moc líbila, začal si připadat osaměle. Tu se za jeho zády ozval dunivý hlas: „A heleme se. Kohopak to tady máme? Tebe přece vůbec neznáme! Co ty jsi za divného tvora! Vždyť jsi růžovozelený. Co tu chceš?” Vincek se otočil a spatřil obrovského černého pavouka s křížem na zádech. Trochu se ho lekl a vykoktal ze sebe: „Jjjjmenuju se Vvvvincek a jsem pavouk z Lípy.” „Ty že jsi pavouk! Tak na to bych se podíval. Nevypadáš ani trochu strašidelně, spíš legračně,” opáčil Křižák. Vincek se zamyslel: „Já nevěděl, že my pavouci máme nahánět ostatním hrůzu. To mě nenapadlo. A vlastně jsem ještě nikdy žádného jiného pavouka než jsem já nepoznal.” „Je vidět, že jsi teprve chvíli na světě. Něco ti ukážu.” Křižák vyloudil podivný zvuk, něco jako křřřřchchuuurrr a za chvíli Vincka obklopili tvorové všech možných velikostí a tvarů, všichni měli kusadla a osm nohou. Vincek je ustrašeně pozoroval. Nohatí tvorové se dali do zpěvu pavoučí bojovné písně: „My jsme pavouci, sílu velkou máme. My jsme pavouci, nikdy se nevzdáváme. My jsme pavouci, pozor si na nás dej. Máš-li strach, tak se radši skrej!” Vinckovi tepalo srdce tak, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Stál tam docela sám proti hordě strašlivých pavouků. Strachy se roztřásl. Na mysl mu sedaly nepříjemné myšlenky jako můry přilétající ke světlu: „Jsem asi jiný než oni. Nelíbím se jim. Co když doopravdy nejsem pavouk, když nevypadám jako oni.” Kupodivu se však ty pavoučí obludy k Vinckovi již více nepřibližovaly. Čím to…
„Zhluboka dýchej, Vincku. Neboj se. Vždyť ty sám dobře víš, že nejsi na světě proto, abys ostatní strašil,” ozval se odněkud blízko klidný hlas. Vincek se rozhlížel, kdo to k němu mluví. Až spatřil překrásnou rostlinu, která na něj hleděla svými hrdě vztyčenými nachovými květy. „Jééé, fialový oheň s vyplazenými jazýčky,” vyhrkl poněkud vylekaně pavoučí kluk. „Ano, přesně tak vypadám. I tihle hrůzostrašní tvorové se ke mně bojí přiblížit. A to jenom zpříma stojím s kořeny pevně v zemi. I to někdy stačí, když tě někdo ohrožuje. Ale abych se představil… jmenuji se Vstavač a jsem stejně vzácný jako ty.” „Jak to myslíš, vzácný jako já?” zeptal se udiveně Vincek. „My Vstavače jsme speciální orchideje, moc nás na světě neroste. A ty jsi kouzelný pavouček, který jako jeden z mála svého druhu dokáže svým růžovozeleným vláknem propojit všechny, které potká. Neboj se být sám sebou,” usmál se Vstavač. Vincek na jeho slova vypnul hruď a hrdě se postavil na všechny nohy. Nadechl se a s odvahou v hlase promluvil ke strašidelným pavoukům: „Já jsem Vincek, pavouk ze zlatovlasé Lípy. Mým přáním je kouzlit úsměvy na rtech. Rozdávat radost. I takové mohou bytosti našeho druhu být! Fáféfífófú!” A odněkud z dálky se přihnal Vinckův větrný přítel a vznesli se společně vzhůru do oblak.

Líbí se vám nové příběhy putování pavoučka Vincka?

Chcete další i s omalovánkami, pavučinkami nápadů a tipy na výlety s dětmi v našich krajích?

Objednejte si předplatné na všech 15 dílů seriálu zde:

http://eshop.elmavia.cz/hry/krasny-rok/

 

 

IMG 0087

Příběh první aneb Odvážné rozhodnutí


Žil byl jeden pavouček. Vypadal docela jako každé jiné stvoření svého druhu. Měl hlavu a tělo se čtyřmi páry dlouhých nohou. Ale přece byl trochu jiný, než-li ostatní jemu se podobající bytosti. Byl celý růžovozelený a na zádech měl zlatou skvrnu ve tvaru lipového listu. Možná ji tam měl proto, aby nikdy nezapomněl, odkud je…
On se totiž narodil v lípě. V krásné rozsochaté staré paní Lípě srdčité. Ještě když si pohodlně hověl v jejím lůně ve svém z lásky utkaném kokonu, ze kterého se pavoučí kluci a holky líhnou, slýchával mnoho krásných písní a vyprávění o tom barevném, voňavém a lahodném světě tam venku. Každý den ho svýma vrascityma rukama kolíbala Babička lipová sudička a překrásně mu povídala o všem, co za svůj dlouhý život poznala.
Až přišel den, kdy ten malý pavoučí kluk sebral všechnu odvahu a rozhodl se, že se konečně vyklube. „Chci už konečně poznat to všechno na vlastní oči, uši, pusu a nohy. Prostě na vlastní všéééchnóóó! Jupííí!” A s jedním velkým lupnutím vajíčka v kokonu, které mu po tak dlouhou dobu bylo hřejivým pelíškem, se ten dlouhonohý klučina vyloupl na svět. „Júúú! Jaká to je ale nádhera! Ty moje Lípo, máš tak zlaté listy,” podivil se. „A ty moje milá Babičko lipová sudičko, jak se krásně usmíváš! Mám takovou radost, že se mi chce skákat, tančit, dovádět a výskat.” A tak Vincek, tak se náš pavoučí kluk jmenoval, skotačil. Až se mu do sebe zamotaly všechny nohy. Vypadal jako zašmodrchané klubko a začal padat. „Pomóóóc! Já padááám!” halekal vyjeveně na celý les.
Najednou však zjistil, že nepadá, ale že letí. Ze zadečku se mu rychle začalo odvíjet růžovozelené kouzelné vlákno. A tak se Vincek vesele vznášel a bylo mu blaze. „Konečně se mi splní můj tajný sen! Poznám celý svět!” radoval se.
Do náruče jej vzal starý moudrý Vítr: „To víš, že ano, milý malý příteli, ale poslyš… Ještě před tím, než se vydáš do světa, potřebuješ poznat svou vlastní zemi, abys nikdy nezapomněl, odkud jsi přišel a kam se můžeš vždy zase vrátit. Chlapče, pamatuj, že nejdůležitější je mít domov.” „A co je to domov, Větře?” zeptal se Vincek zvědavě. „Domov je bezpečí. Domov je radost. Domov je štěstí. Domov je teplo. Domov je otevřená náruč. Domov je láska,” zasnil se Vítr. Vincek úplně nerozuměl, co ta libě znějící slova vyslaná tak něžně z větrných úst do světa znamenají. Ale ve svém srdci cítil, že domov voní jako květy jeho milované Lípy, že domov zpívá krásné písně, které slýchával ve vajíčku, že domov hraje všemi barvami duhy, že domov chutná jako sladké sny… a že ten jeho domov je tady… v Česku. A v tu chvíli se rozhodl, že to tady doma chce pořádně poznat.
Tak pojďme toho pavoučího cestovatele doprovodit. Čeká nás společné objevování plné tajemství a překvapení. Vždyť ta naše krásná země v srdci Evropy ukrývá tolik pokladů.

Líbí se vám nové příběhy putování pavoučka Vincka?

Chcete další i s omalovánkami, pavučinkami nápadů a tipy na výlety s dětmi v našich krajích?

Objednejte si předplatné na všech 15 dílů seriálu zde:

http://eshop.elmavia.cz/hry/krasny-rok/

Velikonoční pohádka o zajíčkovi Kuliferdovi
    Bylo krásné slunečné ráno. Celá příroda se probouzela a ve vzduchu bylo cítit jaro. Ptáci vesele štěbetali na čerstvě se zelenajících větvích a na louce zvědavě vykukovaly první květiny. Někde se ze zelené trávy usmívaly bílé sedmikrásky, jinde zas zlatovlasé pampelišky. Na loukách se roztančila spousta barevných hlaviček. A vzduchem se linula nádherná vůně. Hmmm, tak voní jaro… Z lesa se ozývalo ťukání do stromu ťukyťukťukyťuk. To pan datel, doktor lesa, už měl plný zobák práce. Kontroloval po zimě celý les.
    Pod vzrostlým dubem měla pelíšek zaječí rodinka. Maminka zaječice a tatínek zajíc radostně tančili kolem dubu. Právě se jim narodil syn. Když vykoukl na svět, měl takový kulišácký výraz, že mu hned rodiče začali říkat Kuliferda. Zajíček to byl zvídavý a neposedný. Očička mu radostně jiskřila a všechno ho zajímalo. Pořád se na něco vyptával. A nic mu neuniklo. Tak bystrý byl. Také se moc rád seznamoval s ostatními obyvateli lesa, louky, jezírka i potůčku.
    Jednoho dne vyběhl Kuliferda dál od jejich dubu. Dostal se až k domečku, ve kterém bydleli lidé. Kuliferda se schoval za rozkvetlý keř zlatého deště a pozorně naslouchal. Člověčí maminka a tatínek zrovna říkali svým dětem něco o Velikonocích. Prý to jsou svátky jara. Zajíček rozuměl lidské řeči, ale vůbec nevěděl, co to ty Velké noce jsou. Co že to lidé oslavují? A jak? Tolik tomu chtěl přijít na kloub. Rychle běžel zpátky domů, aby se zeptal svých zaječích rodičů. Ti však nevěděli. Poslali ho hlouběji do lesa k moudré Sově. Ta totiž u lidí vyrostla, když ji našli jako malé pískle vypadlou z hnízda. Sova moc ráda Kuliferdovi vše povyprávěla.
Lidé i zvířátka mají na jaře velikou radost, že zase sluníčko více hřeje, že postupně taje led a sníh a zurčí voda v potůčcích, že se rodí mláďatka a že vše znovu ožívá. Předvelikonoční týden začíná Květnou nedělí. Lidé si dávají do váziček zelené větvičky, kterým říkají kočičky. Další den je Modré pondělí, to si lidé zdobí své příbytky nebo sebe něčím modrým. Pak přijde Šedé úterý, to se doma pořádně uklízí, aby bylo všude hezky čisto. Potom následuje Škaredá středa, říká se, že když se v tento den lidé na sebe škaredí, mračí se, zůstane jim to po celý rok. Na Zelený čtvrtek se mají jíst zelené rostliny. Zeleň ty máš Kuliferdo moc rád, viď? V tento den se mají všechny rostliny dobře zalít. Lidské děti chodí zvonit zvonečky a řehtat řehtačkami. Na Velký pátek se má mluvit tiše a hodně odpočívat. Poděkovat celé přírodě a naší mamince Zemi za všechny dary, které nám dává. Tento den je kouzelný, země se otvírá a ukazuje skryté poklady. Na Bílou sobotu se lidé oblékají do bílého šatu a rozsvěcují bílé svíce. Na Velikonoční neděli se lidé setkávají a společně oslavují zpěvem, tancem a jídlem. Dívky barví vajíčka a kluci pletou pomlázky. Na Velikonoční pondělí pak kluci chodí koledovat od domu k domu. Říkají velikonoční básničky a každou dívku, malou i velkou, jemně poplácají pomlázkou, aby neuschla. Holky jim za jejich vyšupání dávají barevná vajíčka. Lidské děti také hrají jednu moc hezkou hru. A víš co, Kuliferdo, připravím ji pro tebe a tvé kamarády jako překvapení.
Děkuju, paní Sovo, za hezké vyprávění. Řeknu to mamce a taťkovi a uděláme stejnou oslavu jako lidé. Už se těším. Brzy na shledanou.
A Kuliferda radostně odskákal domů.
    Uběhl týden. Kuliferda už se nemohl dočkat, co pro něj Sova připravila. Sova Kuliferdu vesele přívítala.
Vezmi si košíček a hledej na louce mezi kytičkami barevná vajíčka. Najdeš jich přesně dvanáct, jako je měsíců v roce.
Kuliferda měl ohromnou radost a dal se do hledání. Kamarádi mu přišli na pomoc. Všechna zvířátka hra náramně bavila. Vložili vajíčka opatrně do košíčku.
Skvělé. Hezky jste si s tím společně poradili, pochválila je paní Sova. Dejte teď vajíčka na nějaké pěkné teplé místečko a do rána uvidíte, co se stane, usmála se Sova a rozloučila se. Kuliferda položil košíček s vajíčky u nich v noře ve starém dubu a šel spát.
A věřte nevěřte, Kuliferda se ráno probudil. Slyšel tichounké pípání. A valí svá kukadla… ze všech dvanácti vajíček se v noci vyklubala malá ptáčátka. To bylo radosti v celém lese.

Veselé Velikonoce a ať se vám také něco urodí :)

 

57581535 10155890002340780 2296540088575721472 n

MASOPUSTNÍ PŘÍBĚH Z CHROCHTÁKOVA NAD SELÁTKEM

Zima už pomalu balila kufry plné sněhu a mrazu. Z pod bílého pláště, který stále

zahaloval téměř celou krajinu, již začaly vykukovat prstíky zelené trávy a hlavičky těch nejodvážnějších květin. Lidé, zvířata i rostliny se už moc těšili na jarní slunce a trochu tepla. Byl čas masopustu. Období plné radosti, zpěvu, tance, veselení, popíjení a pojídání.

20180915 130241

Děkujeme vám za čtení elmavíího vánočního příběhu a za všechny podněty a inspirace. I díky vašim ohlasům, jsme se rozhodly téma zpracovat do rukou uchopitelné podoby... krásné voňavé a barevné knihy. Věříme, že bude toto PUTOVÁNÍ smysluplně provázet vánočním časem malé i velké čtenáře již v tomto roce. Momentálně revidujeme texty a Mája už pomalu začíná chystat ilustrace. Práce bude mít dost... 37 obrázků není málo. A možná bude i audioverze...
Uvidíme, co čas přinese a zda se nám podaří sehnat i finanční podporu.    

Advent. Čas očekávání. Čas pro rozjímání.
Vůně skořice, vanilky, perníčků.
Otevřená náruč a teplo domova.
Tolik se těšíme na Vánoce, na ten tajuplný pohádkový čas. 
K uším doléhají krásné zpěvy, andělské zvonění, botky křupou po jiskřivém sněhu a ledu. 
Z oblohy se snášejí sněhová peříčka.
V každém z nás se probouzí malé děťátko s rozzářenýma očima.
Pojďme tento celý vánoční čas, od první neděle adventní až do třech králů, prožít letos třeba tak jako za starých časů...
Když se venku sešeří, rozsviťme si doma už jen svíčku. Nechme se kolíbat mihotáním jejího teplého plamínku. Zalezme si do vyhřátého pelíšku pod peřinu a pojďme si vyprávět. To měkké plápolající světélko je kouzelné. Přenese nás do dalekých krajů a možná i tak trochu hluboko do nás samotných, kde se čas a vzdálenosti stírají…
Ten dávný příběh známe všichni, ale on se dá vyprávět a prožívat zas a znovu. A pokaždé v něm objevíme něco pro nás nového, čeho jsme si před tím vůbec nevšimli…

CO ZE MĚ ASI BUDE...

Kde se vzalo, tu se vzalo, pod načechranou sněhovou peřinou dřímalo něco docela maličkého. V dlani
by se to ztratilo, tak mrňavé to bylo. A tiše to oddychovalo. O čem se tomu asi zdálo?
Možná, že až se probudím, budu růst a růst, až ze mě vyroste statný strom. Budu tím nejsilnějším listnáčem v celém lese. Budu mít pevné kořeny, mohutný kmen a obrovskou korunu. Stanu se moudrým králem všech stromů. Ostatní si budou za mnou chodit pro radu, když budou v nesnázích. Budu …

Možná, že až otevřu očka a napiji se vody z tající sněhové přikrývky, začnu se nafukovat jako balónek.
Až prasknu a z mého kulatého bříška vyskočí zelený klíček. Ten mi odemkne zem a já skrz ni budu utíkat,
utíkat a utíkat... až vykouknu ven. Tam dole v hloubce v mém pelíšku mě pevně zachytí můj kořen, abych
mohla stát pevně jako skála. Bude ze mě krásná květina s načechranými zlatými vlasy. Ostatním budu
pomáhat, když je třeba bude bolet bříško. Vždyť budu takové sluníčko na zemi. Budu …

tisková zpráva k otevření KanclíkObchůdku
V Dobřichovicích na ulici 5. Května 44 byl ve čtvrtek 6. dubna za účasti několika desítek lidí slavnostně otevřen nový prostor s výstižným názvem KanclíkObchůdek. Vizí projektu je podpořit a posílit komunitní život v naší oblasti. Za projektem stojí tři ženy, spisovatelka a pedagožka Pavla Soletka Krátká, malířka a ilustrátorka Marie Snášelová Štorková a interiérová designérka Kristýna Kaletová. KanclíkObchůdek je útulný víceúčelový prostor v samém srdci Dobřichovic. Nabízí hned několik služeb. Najdete zde útulnou sdílenou kancelář, takový malý dobřichovický hub, a prodejní galerii, kde si můžete pořídit krásné dárky od lokálních tvůrců. Každý měsíc zde bude výstava obrazů jednoho vybraného výtvarníka. Ve všední dny večer a o víkendech sem můžete přijít na zajímavé semináře, besedy a kurzy.

reportáž TV Dobnet
Kniha Kukadýlko pro děti i dospělé je na světě! Před několika dny ji slavnostně pokřtili autoři Pavla Soletka Krátká, Marie Snášelová Štorková a zahradní architekt Ferdinand Leffler. Stalo se tak v dobřichovické kavárně Café Černý Dorty za přítomnosti mnoha návštěvníků. Dětí bylo na křtu snad víc než dospělých, i když knížka je určená spíše rodičům. Autorka Pavla Soletka Krátká napsala milý příběh o malém dítěti, které utíká do snové zahrady plné skřítků a víl, zatímco jeho rodiče už nejsou schopni je vidět. Pohádkový příběh doplňují nádherné obrázky Marie Snášelové Štorkové. Pokud budete mít příležitost, určitě si knížku přečtěte, je v ní pravda o dnešní uspěchané a konzumní době. Slavnostní okamžik si nenechala ujít ani DOBNET TV, a tak i vy můžete nyní okusit příjemnou a spontánní atmosféru prostřednictvím naší reportáže.

reportáž z vernisáže v Hlinsku
Moc rádi Vás přivítáme na výstavě obrázků a ilustrací Marie Snášelové Štorkové, rodačky z Hlinska.
Poznat barevné světy snů a vstoupit do pohádky můžete nyní v Centru Jana XXIII. na výstavě obrázků a další tvorby hlinecké rodačky Marie Snášelové-Štorkové. Autorka nyní žije v Řevnicích u Prahy, je milovnicí kávy a čokolády a k malování a tvoření ji inspirovaly především její dvě děti Marianka a Viktorka.