Vítej, Jaro! 

V zimě v zemi všechno spí, 

na jaře se probudí, 

a ta Země Maminka, 

vychová nám semínka. 

Děkujem ti Země milá, 

žes to zrnko v sobě skryla, 

prosíme tě, sluníčko, 

zahřejvej nám zrníčko. 

Ve vzduchu již bylo cítit jaro. Nahoře v kopcích sice ještě ležely sem tam sněhové  polštářky, ale Sluníčko mělo čím dál větší sílu, a tak postupně i ony odtávaly a měnily se ve vodu. Vodička se vsakovala do měknoucí hlíny a pomaličku probouzela všechny bytosti, které v ní přes zimu odpočívaly. V podzemních doupátkách, jeskyňkách a komůrkách se po dlouhém zimním spánku protahovali broučci, krtci, myšky, larvičky, žížaly a další drobní tvorové.
V jedné ze spletitých podzemních chodeb to najednou zacinkalo: „cink, cink, cililink.“ To Sluníčko vyslalo své dva nejsilnější paprsky, aby pospíchaly vzbudit Posla jara.  

Jestlipak víte, kdo je Poslem jara? Je maličká, voňavá, zelená a má bělostnou skloněnou hlavičku. Je to květinka ze všech nejodvážnější, protože jako první vystrčí svou hlavu do ještě někdy nevlídného, chladného, deštivého a větrného počasí. Už víte? Ano, je to Sněženka.  

Ozval se zvonivý smích „chi chi chi cililink.“ To se oba paprskoví bratři zaradovali, že malou holčičku Sněženku našli. Ještě ležela ve své hnědé noční košilce v postýlce z mechu. Našli ji podle jejích bělostných rozpuštěných vlasů. „Vstávej Sněženko, Sluníčko nás za tebou posílá. Už přišel tvůj čas. Paní Zima je už na odchodu a ty otevřeš bránu Vesně, královně jara.“ Pohladili jí po bělostných tvářičkách. Sněženka otevřela očka, protáhla se a když uviděla oba sluneční bratříčky, objala je a poděkovala jim za hezké probuzení. Běžela do velké komnaty hluboko v zemi za Velkou Bohyní Gaiou. Gaia byla maminkou všech bytostí na světě. Byla velmi moudrá, krásná a mocná. Všechny své ctnosti používala ve prospěch ostatních. „Matičko, Sluníčko mě už volá ven. Přišla jsem tě poprosit o bílou látku na šaty a čelenku,“ řekla Sněženka. „Ano, má milá, Sněženko rozmilá,už ji mám tady v květinovém košíku pro tebe přichystanou. Vezmi si ji.“ odvětila laskavě Gaia a podala Sněžence hebké bělostné plátno. Sněženka poděkovala a pospíchala zpátky do své komůrky, sedla si a začala si šít šaty. Když byla hotová, oblékla si svůj háv na sebe a začala tančit. Očka jí jiskřila radostí, jak se její suknička pěkně točila. Najednou slyšela kolem sebe spoustu štěbetajících hlásků, to se probouzely její sestřičky květinky. Bledulka, Sedmikráska, Pampeliška, Konvalinka, Blatěnka, Podbělka, Modřenka, Sasanka. Rychle si také utíkaly ke Gaie pro barevná plátýnka na své šaty a čelenky. „Musíme tě, sestřičko naše milá, doprovodit podzemním tunelem až k bráně ven. Počkej na nás, jen si šatičky ušijeme a půjdeme.“ Sněženka byla moc ráda, že jí sestřičky doprovodí. Trochu se totiž bála, není snadné být první. Květinky se vydaly na cestu. Doprovodily ji až k bráně. „Tady už musíš sama, sestřičko. My za tebou přijdeme až později.“ Objaly a políbily Sněženku a popřály jí hodně odvahy. Sněženka stála váhavě před brankou a snažila se zhluboka dýchat, celičkou ji zaplavil strach. Sama sobě si potichoulinku říkala: „Jsem silná a statečná. Vím, že to zvládnu.“ Tu najednou se u brány zjevila Gaia, vzala Sněženku za ruku a pravila: „Sněženko, jsi nejodvážnější ze všech, proto jsi vybraná k tomuto zodpovědnému úkolu. Dokážeš to, vím to. Až vyjdeš ven, vyber si takové místečko, kde budeš v bezpečí, třeba někde za malou skalkou, či pod stromem, aby tě vítr nezlomil. A někde o kousek dále od řeky a potůčku, aby tě vodička nespáchla. Buď opatrná, dceruško.“ Sněženka se nadechla a řekla nahlas: „Jedna, dvě, tři, teď, Sněženko už leť.“ Šups a byla venku. Ocitla se uprostřed paloučku. Dva bratříčci Paprsci, kteří ji ráno vzbudili, ji hladili po tvářičce, aby ji alespoň trochu zahřáli. Studený vítr jí hned jedním fouknutím rozcuchal vlasy. Trošku se lekla, schoulila se a sklonila hlavu. Tak se cítila mnohem lépe a bezpečněji. Od té doby, mají proto takto skloněnou hlavičku všechny sněženky na světě. Zavřela oči a ucítila tu čarokrásnou vůni všude kolem, uslyšela zpívat ptáčky a broučky se radovat se. Zase oči otevřela a uviděla tu nádheru. V samém nitru pocítila příjemné teplo. To ji hřála láska. A pak zavolala jak nejhlasitěji dovedla:  „Vítéééééééééééééééj, Jaróóóóóóóóóóóóóóó!“ 

Sluníčko a sněženka

Slunce volá na sněženku: 

podívej se, jak je venku! 

Slunce volá do oken, 

haló, děti, pojďte ven! 

Sněženka (Jan Čarek)

Kdyby se dívenka 

jmenovala Sněženka, 

měla by tvářičky 

bělounké jak sníh.

Jak jsi bílá, něžná, 

sněženko má sněžná!
Inu, jak bych byla jiná nežli bílá, 

když jsem se tak blízko sněhu 

včera narodila.  

O sněžence (Ivan Kučera)

Sněžence je v noci zima. 

Vyrůst z mrazu, to je dřina!  

 

sněženka 

  

S láskou ke všem malým i velkým napsala Pavla Soletka Krátká www.elmavia.cz
inspirováno waldorfskými Věnečky Jaro 1 a 2 

I. O Černé neděli

První postní neděle následující po Popeleční středě dostala pojmenování Černá. Snad proto, abychom se usebrali a v tichosti se odebrali do svého nitra, kde máme možnost být jen sami se sebou.
Zeptejme se sami sebe: Jak se cítím? Proč se cítím právě takto? Na co mám chuť? A co se mi vůbec nechce?
Naši předkové se v tento den odívali do černého právě na znamení ztišení se. Černá barva sama o sobě zahaluje, aby se mohly uvnitř uskutečnit důležité vnitřní procesy mnoha barev.
Vezměme si tužku a papír a zkusme si v tento den či v následujícím týdnu, napsat ty nutkavé myšlenky, které nás opakovaně napadají. Buďme k sobě upřímní. Když tyto myšlenky zachytíme, teprve tehdy si je jasně pojmenujeme a budeme je moci ovládnout a zkrotit. Zjistíme, kolik místa nám zabírají v hlavě, kolik času s nimi trávíme. Kvůli nim se nemůžeme projevit opravdově. Takoví, jací jsme. Když máme vše napsáno, představme si, že tyto myšlenky uklízíme do kartonové krabice. Když je tam máme pěkně napěchované, krabici zavřeme a položíme na naše imaginární ohniště. Ve své představě zažehneme oheň a poprosíme jej, ať černé myšlenky přemění v úrodný popel, na kterém pak mohou vyrůst nové, krásné a čisté myšlenky, které povedou naše kroky tím správným směrem právě pro nás.  

 

II. O Pražné neděli
Touto nedělí ukončujeme již druhý týden půstu. Naši předkové právě v tento den chystali k jídlu tzv. pražmo - opražené napučené zrna obilí.
Naše těla si již pomalu přivykla na změny ve stravování a absence některých jídel či nápojů již nese své ovoce. Cítíme se jinak než obvykle. Možná lehčeji na těle a tížeji na mysli. Jestliže si dáváme pauzu od kávy, možná nám již pominuly bolesti hlavy, možná nás to zpomalilo. Každopádně díky odepření si nějakého svého zlozvyku se již nyní dostáváme více sami do sebe.
Možná se nám vkrádají do myslí pochybnosti různého druhu, sami o sobě, o svém konání. Můžeme si položit otázku: Čeho se mé pochybnosti týkají? Upřímně si napišme své odpovědi. V dalších dnech a týdnech klidně doplňujme odpověď. Nebojme se svých stínů, právě jejich zvědoměním, přijetím a porozuměním máme možnost se posunout ve svém životě dále.
Doba půstu nám může pomoci všechno své bytí a konání zrevidovat a nově uchopit. Krásný vstup do třetího týdne očisty. 


III. O Kýchav(n)é neděli
Třetí postní neděle je tu. Její název již napovídá, že se vztahuje ke kýchání. Říká se, že kdo v tento den třikrát poctivě kýchne, na toho stálé zdraví dýchne. Takže třikrát hepčík, hepčík, hepčík a budeme zdraví jako řípa. Vyjděme si na kopřivy a začněme si z nich vařit čaje a přidávat je do jídel. Doplníme tím železo (nezapomeňme k nim přidat šťávu z citronu, aby se železo dobře vstřebalo). Když někdo kýchne, druhý mu na to přitaká: je to pravda. Dává mu tím najevo pochopení. Kýchnutí také může značit, že jsme něčemu porozuměli. V minulém týdnu jsme pozorovali své pochybnosti. Nyní je čas na to, věnovat pozornost sama sobě, porozumět sama sobě a pracovat na sebepřijetí. Přijímám se takový/á jáký/á jsem a mám se rád/a. Dopřejme si v následujícím týdnu něco, co nám udělá radost. Mějme se rádi.
Hezký čtvrtý týden půstu a očisty těla i duše.       

image.jpeg
IV. O Družebné neděli zvané Družbandlice
Postní doba se čtvrtou nedělí přehoupne do své druhé poloviny. Nejlépe dnes (i v celém následujícím týdnu) uděláme, když se budeme družit. Sejděme se s přáteli na kus řeči a něco dobrého. Radujme se z toho, že nejsme na světě sami a že máme s kým sdílet své starosti i radosti. Dříve v tento den domlouvaly generace před námi sňatky. Tak se nechme inspirovat. A jestliže už pod čepcem jsme, je to příležitost, si třeba udělat hezký večer či naplánovat nějaký společný partnerský čas. Toho není nikdy dost. Kéž naše vztahy (nejenom partnerské) vzkvétají jako příroda právě v tomto období. Dávejme jim vláhu a pečujme o ně. Pěkný pátý postní týden.
Pro radost a pobavení k tématu manželství si pusťte milované Neřež :) !
https://www.youtube.com/watch?v=33JQEmYCy4U

V. O Smrtné neděli
V tento den se vynáší Morana (Mařena, Smrtka, Smrťák). Panák ze slámy oblečený do ženských šatů symbolizuje starý rok - končící zimu. Vyneseme Moranu a slavnostně ji spálíme a pustíme po vodě. Můžeme tento pohanský rituál provést i sami v sobě. Představme si všechno staré, co již nepotřebujeme, ať už jsou to zlozvyky či staré ‘omšelé’ myšlenky, a vykresleme to třeba na papír. Ten pak spalme. Poprosme o to, ať se nám uvnitř uvolní prostor pro nové věci, nápady, vize a sny. Staré s vděčností propusťme a uvítejme nové. Ať jaro přijde do našich srdcí i myslí. Na znamení očištění si třeba v následujícím týdnu oblékejme světlé věci, ozdobme náš domov i sami sebe květinami. Poděkujme za život a možnost měnit, kultivovat, sebe i věci okolo. Barevný předvelikonoční týden.

VI. O Květné neděli
A máme tu poslední neděli před Svatým týdnem, duchovně nejsilnějším týdnem v roce. Jestliže jsme drželi půst, jsme na sebe právem hrdí. Došli jsme až sem. Pět týdnů zkoušky vůle a zároveň cesty sebeobjevování je za námi. Možná jsme již vypozorovali, jaké myšlenky a témata se nám vrací jako bumerang. Jsme zase o kus dále na cestě odhalování tajemství své duše. Co nám šeptá? Dokážeme již častěji zachytit její hlas a co víc… Dokážeme porozumět její řeči? Udělejme si v příštích dnech radost, zkrášlujme své domovy, upečme perníčky (či jiné dobroty), zajděme si každý den alespoň na malou procházku, poděkujme přírodě a usmějme se alespoň jednou za den na jiného člověka :) a také sami na sebe do zrcadla i jen tak. Dejme hodnotu sami sobě, zasloužíme si to!
Krásný Předvelikonočně-velikonoční týden.

mandalka

HROMNICE Perunův svátek.
 
Slavnost přesně v půli času mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Naši slovanští předkové čekali právě v tuto dobu od 2. novoluní po zimním slunovratu první zahřmění probouzející zemi z tvrdého zimního spánku. V dnešním kalendáři připadá svátek Hromnic na druhý únorový den, ale dříve se slavíval po několik dní, večerů a nocí. V těchto dnech se ohlašuje hromovládce Perun prvním zahřměním, bere do rukou obrovskou sekyru, kterou mocným úderem zatíná do ještě zmrzlé země. Probouzí Zem. Život v podzemí začíná po vydatném spánku pomalu bujet (zatím pro lidské oko neviditelně). Zimní bytosti se přetahují o vládu nad světem s duchy předjaří. To, co se děje kolem nás v přírodě se děje i v nás samých. I v nás počínají pučet kořínky a klíčit semínka nových nápadů. Rodí se vize i cesty, jak je naplnit. Dopřejte si v tomto období čas pro sebe. Zastavte se. Co ve vás klíčí? Co ve vás pučí a touží růst?
Třeba vám k vašemu rozjímání pomůže tvoření... vyrobte si vlastní svíčku Hromničku (svou ochrannou svíci, ochranu vašeho domova před tím, z čeho máte strach). Posbírejte doma všechny nedopálené svíce, ve vodní lázni je rozpusťte a pomocí špejle a knotu naviňte Hromničku. Symbol koloběhu, staré se přerodí v nové. Nic nepřijde vniveč. Pak se vydejte ven, najděte tekoucí vodu, pramínek, s vděčností naberte do karafy vodu z něho, do mističky naberte hlínu, do pytlíčku nachytejte někde na vršku čerstvý vzduch, vezměte kus ohořelého dřeva či uhlík. Poproste všechny bytosti Živlů, ať Vám Vaši Hromničku posvětí. Symbolicky svou svíci vodou, hlínou, vzduchem, ohněm "pohlaďte". Můžete při tom zpívat třeba píseň Živá je živá Voda, živý je Vítr Vzduch, živá je Matka Zem a živý je Ohně duch. Či cokoliv jiného, co je Vašemu srdci libé. Posvěcenou Hromničku si postavte na okno a vždy když budete cítit, že potřebujete ochránit, zapalte ji.
bouře

O výjimečnosti

„Táto, v náhonu zase teče úplně černá voda. Ani dneska nebudeme moct mlít obilí,” ozývaly se nešťastné hlasy dětí mlynáře Josefa z Kalikovského mlýna. „’Zas ta tmavá voda!’ ‘Pane Sládku, dneska pivo vařit nebudem´. Ta voda dočista páchne!’ ‘Co jsou to za čáry a kouzla s naší vodičkou čistou a voňavou jako alabastr?’”, ozývaly se další hlasy z okolí Boleveckých rybníků. Lidé tohoto jinak velmi přívětivého a laskavého kraje již začínali být nešťastní - už po několik dní tekla v Boleveckém potoce dočista tmavá voda. Nešťastní byli i ptáci, myši, ryby a další zvířata, rostliny i stromy. Všichni bez vody strádali. V rákosí u Velkého Boleveckého rybníka plakala drobná kachnička: „Bojím se, že tady všichni umřeme. Achichouvej.” Její teskné volání zaslechl starý Krkavec František a snesl se k ní, aby ji ukonejšil: „Neboj se, maličká. Znám někoho, kdo by nám mohl v našem trápení pomoci. Jen počkej chvilku.” Krkavec František byl ve vzduchu jako doma. Rád se vznášel v nebeských výšinách. Moudrý Vítr byl jeho odvěkým přítelem. František se vznesl vysoko k mrakům, zakroužil nad posmutnělou listopadovou krajinou a vepsal svými černými křídly do vzduchu vzkaz: „Větře, prosím, přines k nám kouzelného pavoučka Vincka. Je to naléhavé.”
    Tanec vzduchu je rychlý, tak si Vítr Františkův vzkaz přečetl téměř hned: „Kamaráde, tentokrát tě čeká vyřešit, zdá se, pěknou záhadu. Vysadím tě tady na břehu rybníka Košináře, určitě se brzy objeví krkavec František a pomůže ti, bude-li to třeba. Hodně zdaru, můj milý pavoučí brachu.” „Snad na brzkou shledanou, Větře!” zavolal ještě Vincek, ale to už se ani nenadál a seděl na lesklých Františkových perutích. „Zdravím tě, Vincku. Něco jsem mezitím vypátral. Donesu tě ke staré kolomazné peci. Je to odtud co by kamenem dohodil u Kamenného rybníka. To budeš koukat.” A opravdu. Vincek nemohl uvěřit vlastním očím. Pec na kolomaz byla zahalena tmavým dýmem. Ozývalo se z ní praskání a další podezřelé zvuky. Doutnala, čoudila, čpěla. V jednu chvíli se dým nadzvedl a Vincek s Františkem ke svému úžasu spatřili obří žábu. Ropucha to byla. Pohybovala se mezi vozíkem se dřevem a rozžhavenou pecí s takovou hbitostí, že na ni oba jen užasle hleděli. Počínala si naprosto jistě. Vyráběla kolomaz. Hodně kolomazi. Část nalévala do dřevěného džberu a část se škodolibým úšklebkem lila do potoka. Oběma detektivům bylo hned jasné, proč je voda v Boleveckém potoce již pár dní tak tmavá. Ale proč to k čertu ta ropucha dělá? K čemu tolik kolomazi… František s Vinckem se schovali do svahu za nejbližší strom a tiše ropuchu pozorovali. Když měla džber plný, donesla ho k druhému vozíku, který stál opodál. Černou mastí pečlivě promazala všechna čtyři kola, zkontrolovala jestli se pěkně otáčejí. Byla spokojená. Pak se vrátila k peci, naložila do ní další polena a vydala se s prázdným vozíkem kamsi mezi stromy… „Sedni si, Vincku, na má křídla. Poletím potichu za ní. Budeme ji sledovat. Ta ropucha se jmenuje Petruna. Všichni v našem kraji se jí bojí. Je to taková věčně naštvaná a protivná podivínka. Nikdo ji nemá rád. Snad jen její mladší sestra, krásná ropucha Pivena, k ní stále chová trochu laskavého citu. Ale té se Petruna vyhýbá jako čert kříži a kolem Pivenina roztomilého příbytku z rákosí chodí již pár let pořádně velkým obloukem. Jen aby ji nezahlédla, jen aby ji nepotkala.” „Zvláštní,” pronesl Vincek a dodal zamyšleně: „Zkoušel se někdo někdy Petruny zeptat, proč je taková…” Zpovzdáli sledovali Petruninu práci. Dojela s prázdným vozíkem k obrovské jeskyni vyhloubené v zemi. Říká se jí Petrovská díra. „Žáby, žábyfuk, teď už ani muk. Sneste se žabí přízraky do Boleveckých luk,” zamumlala Petruna a nad její hlavou zakroužilo hejno okřídlených zelených žabích duchů. Létali do jeskyně a vynášeli obrovské kameny, které nakládali na Petrunin vozík. Když byl naplněný, chytli ho a i s Petrunou ho vezli ke kopci jménem Krkavec, vytáhli ho až nahoru, kde už leželo nepočítaně balvanů, které tam neustálou prací postupně takto odvezli. To už Vincek nevydržel, seskočil z Františkových perutí a odvážil se jít k ošlivě vyhlížející ropuše. „Proč tohle všechno děláš? Vždyť je to taková dřina!” podíval se na ni s pochopením a přátelsky se na Petrunu usmál. Snad jeho úsměv či laskavě znějící slova způsobily, že se Petruny výraz jak kouzlem proměnil. Původně šedozelená Petruna najednou celá zrůžověla a z jejích velikých ropuších oči ztékaly obrovské slzy. „Má sestra je ve všem lepší. Je krásná a na co sáhne, to jí jde. Všichni ji mají rádi. Já jsem špatná a ošklivá. Celá taková od malička nepovedená. Nemám žádné kamarády a nikdo mě nemá rád. Chtěla bych být v něčem výjimečná. Tak jsem si zavolala na pomoc černými ropušími kouzly a čáry žabí přízraky, ty mi pomáhají postavit tady na kopci Krkavci vysokou rozhlednu z kamenů. Tady vysoko budu žít, rozhlížet se do kraje a vládnout mu. Žabí přízraky mi prozradily tajemství, že kdo žije nejvýš, ten je nejmocnější…” Při poslední větě se žabí přízraky ošklivě zachechtaly a zmizely. „Petruno, nevěř tomu, co ti přízraky našeptaly. Tvé srdce v té největší hloubce přece ví, že největší moc má láska,” pohladil Vincek ropuchu po uplakané tváři. „Co kdybys svou rozhlednu na Krkavci postavila nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní. Otevři své srdce a začnou se dít zázraky.” Petruna se začala usmívat. Její tvář radostí dočista zkrásněla. „Děkuju ti, kouzelný pavoučku,” rozloučila se s vděčností a pustila se do práce, která jí konečně dávala smysl. Fáféfífófú.

ropucha                                

O umění naslouchat

Vincek se na křídlech Větru vznášel v oblacích nad krajinou připomínající rozvlněný kouzelnický plášť… z té výšky pozoroval louky s pasoucími se stády krav, kopce, pole a lesy oděné do barevného podzimního šatu. Vítr zářil radostí nad pestrobarevnými listy houpajícími se na stromech. „Fáféfífófú. Lístky, lístečky leťte, leťte! Oblékněte zem svou oranžovou, červenou a žlutou krásou,” zadul zvesela. Jeden z javorových lístků se větrným vírem zatoulal nahoru až téměř pavoučkovi na dosah. „Skoč, kamaráde. Čeká tě další dobrodružství,” zadul Vítr podruhé. Vincek se zhluboka nadechl a skočil! Chvíli si tak sám plachtil na svém růžovozeleném vlákně, které se třpytilo v paprscích odpoledního slunce. Vtom se pod ním objevil právě onen barevný javorový list a pavouček na něm přistál jako na záchranném člunu. Lístek se zaradoval, že má tak roztomilého kapitána, a vydal se s ním na další pouť krajem. „Vincku, vidíš pod námi ta městečka? To je Žďár, Hlinsko, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Jihlava… A ten krásný hrad, to je Lipnice. No a támhleta tajemná zřícenina u Humpolce se jmenuje Orlík. Ale z řečí ptáků vím, že tě dnes mám zanést ještě dál…” Lístek se šikovně vlnil ve vzdušných proudech jak loďka na moři. Tu se začali snášet níže. Vincek uviděl pod sebou město s krásnými domy a vysokou věží. „To je Třebíč,” zašeptal lístek. Prolétli malebnými uličkami až se dostali na rynek. A z něj fááá až na Jejkov, kde stojí klášter a kostel Proměnění páně. Minuli sošku Svatého Jana Nepomuckého pod schodištěm do kostela a šups vlétli otevřenými dveřmi rovnou dovnitř. Vincek zavřel oči a nasál do sebe omamnou vůni kadidla. Přistáli v malé boční kapli přímo u kamenné křtitelnice. „Já si tady chvilku odpočinu a ty se jdi podívat, kolik je v ní vody, Vincku,” zívl unaveně javorový list. „Je v ní jen pár kapek,” řekl tiše Vincek, když se nahnul z okraje nádoby na svěcenou vodu. „To jsi na to kápnul, kouzelný pavoučku. Proto jsi sem na javorovém lístku dneska doplachtil. Potřebuji, abys mi pomohl znovu sem dovést kouzelnou vodu!” ozval se pisklavý hlásek. Vincek spatřil šedou myš, která na něj mrkala svými černými očky. „Pojď za mnou,” pískla. A v tu chvíli se ztratila v povaleném mosazném džbánu. Vincek neváhal a vydal se za ní na tajuplnou výpravu. Čas se v džbánu dočista ztratil a myška s pavoučkem najednou nebyli v kostele... Byli na poli. Tam zrovna oral se svým volkem mladý muž. Byl urostlý, měl opálenou pleť. Po skráních mu stékaly krůpěje potu. Ten den stejně jako v předchozích nekonečných měsících bylo totiž úmorné vedro. „Ach, slunce, tolik pálíš. Vždyť mi svým žárem sežehneš celé pole - brambory i pšenici. Ach, podívej se ze své výšky, hlína je suchá jak troud. Když se neurodí, celá moje rodina i lidé z vesnice nebudou mít co jíst. Prosím, smiluj se nad námi. Pozvi už konečně na nebe dešťové mraky. Všechny studánky nám v tom suchu bez konce vyschly, voda v potocích téměř neproudí. Slituj se nad námi,” prosil úpěnlivě mladý muž. Jenže slunce pálilo dál. Vincek i myška vše pozorně sledovali. Po chvíli se Vincek odvážil promluvit: „Přišli jsme ti na pomoc.” Muž se ulekl, nevěřil vlastním očím, „Pavouček, který mluví lidskou řečí...,” podivil se. „A ještě k tomu mluvící myš,” zasmála se šedivá kamarádka a zavrtěla dlouhým ocáskem na pozdrav. „Jak mi vy dva asi tak můžete pomoci?” zapochyboval muž. „Třeba tak, že dovedeme naslouchat i těmto drobným klasům či maličkým bramborovým hlízám,” zasmáli se oba tvorečkové. „Aha, a co tedy říkají,” zeptal se nedůvěřivě mladík. „Ztišme se chvíli. A ty důvěřuj,” řekl vážným hlasem Vincek. Všichni umlkli a v tichosti poslouchali, o čem zpívají horkem ztrápené rostlinky: „Najděte schovaný pramínek, ze země vyvěrá. V místě, kde kvete barvínek,chrání jej kamínek. Tam voda radostně své kapky dá.” „Děkujeme,” volali všichni tři a vydali se hledat ztracený pramen. Srdce je vedla. Za chvíli už společně tancovali kolem fialových kvítků. Nadzvedli kámen a opravdu tam byl - pramen útloučký jak myší ocásek. „Zpívejte mi, prosím. Čím víc budete zpívat, tím větší budu,” ozval se hlásek průzračný jak voda sama. Vincek s myškou začali zpívat: „Nejedna studánka malá se o pramínek bála, aby nezapadl do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení. Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese. Kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo.” Mladý muž pobrukoval nesměle s nimi: „Jakobych tu píseň odněkud znal…” Vtom se shora ozval mocný sluneční hlas: „Bodejť bys ji neznal. Vždyť ti ji zpívávala babička, když jsi byl ještě v kolíbce. Ale zapomněl jsi na ni. Většina lidí zapomněla písně pro vodu. Až si na ně znovu vzpomenete a vzkřísíte je, nebude o vodu nouze.” A tak všichni zpívali z plných plic, tančili a děkovali. Z pramínku byl najednou pramen, sílil v potůček a potok, za chvíli v říčku. Pole se zaradovalo a rostlinky s ním. Nebe překryla opona laskavých dešťových mraků. Začalo pršet. Byl to takový pěkný zalévací deštík, který každého, kdo má rád zemi, radostně pohladí na duši. Přišel čas loučení. Myška obtočila ocáskem pavoučka. Udělala tři myší otočky a už byli zase zpátky v kostele u javorového lístku: „Křtitelnice je zase plná průzračné křišťálové vody. Dokázali jste to, kamarádi.” Od otevřených dveří do kostela se ozvalo známé: Fáféfífófú. A už tu byl Vítr, který nesl Vincka zas dál vstříc dalším dobrodružstvím. 

stažený soubor 1

 

O kouzelné Babičce a žíznivém drakovi

 

„Vincku, po večerních červáncích k nám doputoval nebeský vzkaz. Máme se dnes v noci vydat k šedovlasé babičce až do Ratibořic. Babička tam již roky žije sama v malé roubence. Má prý jedno velké přání, které jí můžeme vyplnit pouze my dva.“ Vincek již dříve slyšel Větra o kouzelné Babičce vyprávět. Dobře věděl, jak moc ji chová jeho vzdušný přítel v úctě pro její moudrost. Pavouček se již nemohl dočkat, až ji konečně uvidí tváří v tvář. Letěli oblohou, která se už pomalu převlékala do hvězdného pláště, nad hrady, městy i překrásnými zámky. „Podívej, to je hrad Kost. A támhle Častolovický zámek, který má kolem sebe voňavý závoj utkaný z růží ze zámecké zahrady. A Náchodský zámeček, vršku kulatého...,“ zanotoval Vítr svou oblíbenou písničku. 

Snesli se na zem. Ocitli se v ovocném sadu, kde to vonělo zralými jablky a hruškami. Kde jinde to tak voní než u Babičky... Ozvalo se vrznutí a ze dveří roubené chaloupky vyšla stařenka. Úsměv jí rozjasňoval životem zvrásněnou tvář. Její modré oči však vypadaly jako oči dítěte, ve kterých bez ustání tančí jiskřičky radosti. „Dobrý večer, vy dva světoběžníci,“ řekla zvesela a oba něžně pohladila po tvářích. Posadili se společně na zápraží a chvíli jen tak mlčky naslouchali usínajícímu dni. Pavoučkovi i Větru běželo hlavou: Copak si to jen Babička přeje... jaké přání jí můžeme vyplnit jen my dva. Všude byl klid, jen odkudsi zblízka k jejich uším doléhalo bzučení. „Co je to, Babičko?“ nevydržel už mlčení Vincek. Babička se dala do řeči: „Mládenci, na staré jabloni se mi včera uhnízdil roj divokých včel. Včely miluji nade vše. Již mnoho let je chovám a naslouchám jim. Vím, co si včelky povídají, a tak jsem porozuměla i tentokrát jejich bzukotu... Přilétly až z dalekého Skalního města s prosbou o pomoc. Prý tam strašlivý úder hromu probudil z věčného spánku obřího kamenného draka. Drak měl takovou žízeň, že vypil jedním douškem všechnu vodu v kraji. Pak se prý uhnízdil na vykotlaném kmeni ohromného stromu. V tom vykotlaném stromu se prý ukrývá poklad, který draka znovu na věky uspí a v celém Skalním městě zase bude zurčet dost vody pro všechny.“ Babička se na chvíli odmlčela a pak dodala: „Chlapci, potřebujeme se co nejrychleji dostat do Skalního města. Tam už si společnými silami poradíme. Jsem již stará a bez vaší pomoci bych to nedokázala.“ Na staré jabloni se v tu chvíli včely utišily, až na jedinou – s korunkou na hlavě: „Kdo jiný by si uměl lépe poradit než vy tři... v čase babího léta, kdy si vítr ve vzduchu pohrává s kouzelnými vlajícími pavučinkami, které vypadají jako babiččiny dlouhé stříbrné vlasy.“ Včelí královna se na Babičku, Vincka i Větra tajemně usmála: „Důvěřujeme ve vaši moudrost. Brzy na shledanou.“ Fáféfífófú. Zavolal Vítr a zahalil Babičku i Vincka do svého větrného pláště, aby se jim letělo co nejpříjemněji. Přeci jen byla již Babička křehkou stařenkou a na jeho křídlech, kde obyčejně sedával při cestách Vincek, by ji mohlo ofouknout. 

Zanedlouho se ocitli nad krajem, který vypadal dočista jako zkamenělé město. Vincek si všiml Skalního hradu, kamenného Orlího hnízda, kamenné Lvice, Trpaslíčka, zkamenělého Starosty i Starostové. Všude bylo zvláštní až mrtvé ticho. „To je pro to, že tu nikde nezurčí voda,“ řekla Babička a dodala: „Támhle vždy bývalo jezero a támhle Stříbrný pramen. Kampak se poděl Velký i Malý vodopád?“ „Babičko, to přece ten žíznivý drak,“ odpověděl Vincek. A v tom ho uviděli. Usazeného v hnízdě z obřího vykotlaného kmene. Mrkli na sebe, každý hned věděl, co má udělat. Vítr nejprve tiše vysadil Babičku, která se schovala kousek od drakova ocasu a začala splétat ze svých dlouhých vlasů stříbrnou síť. Pak hvízdl na Vincka, který se spustil na kouzelném vlákně přímo k drakovu čenichu a spřádal jak nejrychleji dovedl velkou růžovozelenou pavučinu. Když se Babiččina a Vinckova síť propojila v jednu velkou, do které se podařilo draka zaplést, začal Vítr dout tak silně jak jen dovedl. Drak se chtě nechtě musel vznést vysoko do vzduchu, kde se díky kouzelné pavoučko-babiččí síti začaly dít divy. Drak se zmenšoval a zmenšoval, až se z něj stal dráček malý jak obláček, z kterého spadly přesně tři kouzelné kapky přímo do vykotlaného stromu, kde měl prve své hnízdo. Ty kouzelné kapky oživily pramen, který se pod kmenem stromu skryl před obřím drakem. A krajem se znovu rozeznělo zurčení a bublání vody. Oživl Velký a Malý vodopád. Jezírko se naplnilo až po okraj. Vincek se ještě před cestou zpět do Babiččiny roubenky zatoužil podívat do vykotlaného kmene. A co tam nevidí... ještě jeden poklad se tam skrýval kromě pramene... „Med tu je!“ Jako pozdrav od divokých včel. A tak se od té doby říká říčce, která ve Skalním městě pramení Metuje. Fáféfífófú.

adr

 

O kouzelných perličkách 

„Kam poletíme dneska, Větře?” zeptal se pavouček svého vzdušného přítele. „Tentokrát nás čeká kraj horských luk a bystřin, kde to voní barevným lučním kvítím. Kraj, kde se Krkonoše potkávají s Jizerskými horami.” Vincek s Větrem prolétli nad Sněžkou, podívali se k pramenům Labe, z výšky si prohlédli města Jablonec i Liberec, zakroužili nad Ještědem. Vinckovi se zalíbil vysílač, který vypadal jakoby spadl odněkud z hvězd. „Vincku, slyšíš to pískání. To už tě asi někdo volá...” Vítr vysadil pavoučka na vzrostlém modřínu a byl fuč. „Rád tě vidím. Jmenuju se Kulíšek,” ozval se z větve tichý hlásek. Překvapený Vincek spatřil drobnou sovu, tak malou, že připomínala spíš většího vrabčáka. „Nediv se, že jsem tak malý, vždyť ty taky nejsi zrovna obr,” odvětil Kulíšek s úsměvem. Vincku, poprosil jsem Vítr, aby tě zavedl do našich končin. Jizerka potřebuje tvou pomoc. Prý jsi kouzelný pavouček. Než ti mou kamarádku představím, něco ti o ní povím... Před mnoha lety jsem si tak poletoval nad břehy Jizery. Všimnul jsem si, že po ní pluje loďka z kůry, něco se v ní hýbalo. Zaslechl jsem i jemný pláč. Přivolal jsem na pomoc ostatní zvířata z lesa, luční víly i lesní skřítky, abychom lodičku společnými silami vynesli na břeh. Bylo v ní děťátko droboučké jak semínko. Holčička-víla. Neměla u sebe nic, jen její hrudníček zdobil překrásný náhrdelník z korálků barev duhy. Dali jsme jí jméno Jizerka, podle řeky, jejíž proud ji k nám donesl. Přijali jsme ji za svou. Vyrostla mezi námi na loukách a v lesích. Když Jizerka dospěla, táhlo ji to do světa. I když se na zdejších paloučcích cítila hezky, přeci jen ji to lákalo poznat také lidi. Toužila zjistit, odkud se na zemi vzala i se svým duhovým náhrdelníkem. Prochodila celý kraj, mnohému se ve světě lidí naučila. Šla od vsi ke vsi, od městečka k městečku. Tu pomáhala jako švadlena, tu jako pradlena, tu jako kuchtička. Lidé se obdivovali jejím až nadpřirozeně šikovným rukám. ‘Holka je to zručná, což o to, ale je celá taková zvláštní’, ‘Kdo ví, odkud přišla, snad ani člověkem z masa a kostí není’, ‘V tváři má zvláštní záři jako mívají hvězdy na nočním nebi’, říkavali o ní a vlastně se jí i trochu báli. Proto nevydržela u nikoho na práci dlouho. Jakoby jí duhové korále, které nikdy nesundávala z krku, stále někam vedly… Odkud se vzal můj duhový náhrdelník?, ptávala se mě Jizerka často a já nevěděl, co na to říct. Jednou si celá utrmácená ustlala na noc na louce plné barevných květin. Zdál se jí zvláštní sen. Z hvězdné oblohy k ní po duhovém mostě sestoupila krásná paní, celá se třpytila jako ta nejjasnější hvězda. Jizerko, tvůj náhrdelník se mi tuze líbí. Máš kouzelné ruce, vyrob takový náhrdelník i pro mě. Když to do sedmi dnů dokážeš, splním ti jakékoliv přání. Po těch slovech se krásná paní vrátila na hvězdnou oblohu.” Kulíšek se odmlčel. Právě k nim pod modřín přiběhla Jizerka, které se v rukou houpalo na tkanici šestero korálků: „Kulíšku, všech šest korálků se mi podařilo za pomoci tepla ze slunce a barevných lučních kvítků vytvořit, akorát ten sedmý růžovozelený se mi pořád nedaří uvinout. Vždycky změní barvu, nebo mi na větvičce praskne. Nejde mi to! Ach, kéž by mi tak někdo pomohl,” posteskla si. „Růžovozelený, říkáš?” zbystřil Vincek, když uslyšel jaký korálek Jizerce schází. „Tak s tím bych ti možná pomoci uměl,” usmál se a snesl se na svém kouzelném vlákně právě té kýžené barvy z větve na Jizerčinu dlaň. „Však já dobře věděl, koho k nám po Větru pozvat,” hvízdnul vesele Kulíšek. Jizerka se s Vinckem na dlani začala točit v paprscích slunce a zpívala: „Perličko duhová, perličko kouzelná, vinu tě s láskou, vinu tě s přáním, ať perel tkanice rozzáří líce té krásné hvězdné paní.” Jizerka dozpívala a zastavila se. V dlaních se jí na tkanici houpalo sedmero korálků, které se podobalo těm jejím na krku jako vejce vejci. „Povedlo se, povedlo se!” volali Vincek s Kulíškem. Začalo se stmívat, na nebi se objevily večerní červánky a zanedlouho i první hvězda. Z té jako prve v Jizerčině snu sestoupila zářivá paní. Jizerka jí podala vlastnoručně vyrobený náhrdelník. „Děkuji ti, Jizerko, dokázala jsi to. A už je ti určitě nad hvězdy jasné, že je tvým úkolem na zemi kouzlit radost svými zářivými korálky. Právě pro to jsi stvořená... A jaké je tvé přání, holčičko?” „Chtěla bych vědět, odkud jsem připlula, krásná paní.” Jizerko, před časem jsi se kouzlem zrodila z duhového semínka zalitého hvězdným třpytem. Ten náhrdelník ti vložila na krk sama Královna hvězd. To vodní víly tě pak položili do loďky z kůry, aby tě pak našli tví přátelé. Sbohem, má milá, kouzelnice. Přinášej lidem na zemi trochu té třpytivé hvězdné nádhery.” Fáféfífófú...

IMG 3115

O písni srdce

Vincek a Vítr se vznášeli nad vysokými hřebeny hor, které připomínaly zuby obří šelmy zakusující se do hlubokých zelených údolí. „Vincku, podívej, Lysá, Smrk, Kněhyně a támhle Travný a Javorový. To jsou jména hor, které tady v Beskydech už od věků bdí nad spravedlivým pořádkem,” ukazoval Vítr zvídavému příteli vrcholky pod nimi. „Zajímalo by mě, co mě tady čeká…”, pousmál se zamyšleně kouzelný pavoučí kluk. „Vincku, než tě vysadím, poslechni si jeden příběh o zpěvu až z hlubin srdce,” dal se Vítr do vyprávění a při tom odnášel pavoučka z valašských luk nad meandry řeky Odry směrem k Jeseníkům. „Žil byl jeden chlapec. Jmenoval se Prokop a pocházel z bohaté rodiny z města. Když dospěl v mladého muže, svěřil mu jeho otec důležité místo v rodinné továrně, kterou houževnatě krok za krokem vybudoval. Prokop byl bystrý, rychle se po boku svého zkušeného otce učil. Roky ubíhaly, Prokopův táta zestárnul a rozhodl se podnik předat do rukou syna. Prokopovi šla práce dobře, ale někde uvnitř sebe čím dál častěji slýchával zprvu tichý hlásek: tvá duše patří lesům, v zeleni a tichu je tvůj klid. Práci, kterou s poctivostí sobě vlastní každý den vykonával, začal postupem času brát jako povinnost, vždyť to otci slíbil, nemůže ho zklamat. Ale hlas uvnitř byl čím dál silnější. Do Prokopovy tváře se vepsal smutek, jiskřičky z jeho očí barvy uhle pohasly. Až jedné noci za letní bouřky, přiletěl mu někdo na pomoc. Sám král lesa, orel skalní jménem Praděd. Sedl si na okenní římsu a díval se na spícího Prokopa svýma pronikavýma očima. Ten pohled probudil Prokopovy touhy naplno. Hned druhý den sebral veškerou svou odvahu a šel si promluvit s otcem. Popravdě mu řekl, co jeho srdce šeptá a že ho to táhne do samoty lesního ticha. Po chvíli mlčení otec chápavě pokýval hlavou. Ač nerad, nechal syna svobodně jít za písní srdce. Prokop se toulal krajem, poznával kouzla přírody, byliny, stromy, houby, ptáky, zvěř. Stal se z něho poustevník s dlouhými vousy i vlasy. Dost se změnil, ale jeho tvář zářila štěstím a oči barvy uhle jiskřily tak jako nikdy předtím. Po čase se usadil v opuštěné pastoušce v horách, kde po svém hospodařil. Měl pár oveček a včely, které si k němu samy našly cestu, žil z darů lesa a malé zahrádky. Často k němu přicházeli zajíci, laně a další zvířata, měli k němu důvěru, považovali ho za svého. Prokop jim rozuměl aniž by potřeboval slova. Když bylo nějaké zvíře zraněné či nemocné, Prokop ho dokázal svými bylinnými mastmi vyléčit. S každým trápením dovedl pomoci. Tak hluboce rozvinul svůj vrozený dar naslouchání, že i každé rostlině rozuměl a věděl na co je hojivá,” Vítr skončil své povídání a mrkl na Vincka: „ale teď už hop dolů po kouzelném vlákně, brachu, myslím, že tě támhle někdo potřebuje…” Vincek se ani nenadál a už se houpal na svém růžovozeleném vlákně nad drobným chundelatým tělíčkem s načervenalou srstí. Bylo to stvoření, které bylo sotva pár dní na světě soudě podle nejistých krůčků a slaboučkého mňoukání, které vyluzovalo. „Kdepak ses tady vzal, maličký?” zeptal se ho Vincek. Kotě hned nastražilo ouška až se mu krátké černé štětičky na jejich koncích zježily. „Hledám mámu,” mňoukl smutně malý rys a dodal: „Kručí mi v bříšku, dal bych si mlíčko.” „Neboj se, nějak si poradíme. Slyšel jsem o někom, kdo nám určitě pomůže.” Vincek rychle upředl veliký pavoučí kokon, takové hnízdo z kouzelných pavoučích vláken, do kterého rysátko uložil, a pak zašeptal fáféfífó a už tu byl větrný vír, který nesl pavoučka i se vzácným mňoukajícím balíčkem zpět nad hřebeny Beskyd až ke staré pastoušce. „Poustevník Prokop ti pomůže, uvidíš,” chlácholil Vincek malého rysa. A opravdu. Prokop se ujal toho maličkého, obstaral mu mléko a jeho zesláblé tělo každý den koupal v lázni z hojivého jalovce. Vincek také pilně pomáhal a doprovázel svého chlupatého kamaráda na každém kroku, učil ho poznávat všechno, co už sám věděl a vyprávěl mu dobrodružství ze svého putování kraji. Prokop dal rysátku jméno Ludvík na počest svého otce. Malý rys mu totiž otce svou houževnatostí v mnohém připomínal. Jednoho letního večera objevil Vincek na nedaleké lesní cestě neznámé stopy: „Podívej, Prokope, stopy podobné těm Ludvíkovým, ale mnohem větší.” „Máš pravdu, Vincku,” usmál se poustevník a pohladil Ludvíčka po hlavě: „určitě se brzy dozvíme, čí srdce šlo za svou písní…” Nedaleko od nich v křovisku to zapraskalo a kde se vzala tu se vzala, stála před nimi nádherná rysí samice, která s očima plnýma lásky a dojetí hleděla na svého synáčka, kterého tak dlouho hledala. To bylo radosti ze šťastného shledání. Oba rysi zůstali žít v lesích u Prokopovy chalupy. Stali se z nich věrní přátelé moudrého poustevníka. „Ale Vincku, ty už nasedni na má křídla, než se sem vrátíš, tak na nás ještě pár dobrodružství čeká. Fáféfífófú.”

IMG 2916

O lásce a nenávisti
Byl pozdní červnový večer. Vítr a Vincek se vznášeli nad divokou krajinou, kde se hlavy hor jménem Jeseníky někdy skrývají až v mracích. Slunce se ještě drželo za poslední paprsek na nebi, ale už se chystalo jít na kutě. „Větře, podívej, Slunce se loučí…,” řekl pavouček. Z nebe se ozval jasný hlas: „Dnes jsem na oslavu svého svátku – Slunovratu - svítilo nejdéle za celý rok. Teď už jsou tu světlušky, které ti, odvážný pavoučku, posvítí na cestu do temného podzemí. Bytosti na zemi zužuje ta nejzákeřnější nemoc, trpí nedostatkem lásky. Jejich srdce omotal černokněžník Keron do šedých lepkavých vláken nenávisti.” „Slunce, je na světě nějaký lék na tuhle strašnou nemoc?” zeptal se smutný pavouček. „Ano, Vincku. Na každý neduh existuje lék. Ale teď už je čas. Odvahu, příteli!” rozloučilo se Slunce. Vítr vzal spolu s Vinckem na svá vzdušná ramena i několik svatojánků a všechny odnesl na kopec hustě porostlý stromy. „To je vrch Špláz, vypadá jako kus ementálu, to voda, slunce a vzduch jej vyzdobily škrapy a protkaly chodbami a jeskyněmi. Vincku, dnes je kouzelná Svatojánská noc. Čas, kdy hlubiny země dávají dary...,“ rozloučil se Vítr. Vincek se rozhlížel, spatřil bylinami porostlé mýtiny, všiml si příkrých skalních srázů. Někde hluboko pod sebou zaslechl zpěv vody, zněl však tak teskně. Svatojánci s hořícími lucernami ho zavedli na nádvoří Zkamenělého zámku, uprostřed kterého byla studna. „To je Svěcená díra, dál už s tebou nemůžeme. Ale ještě ti na cestu dolů prosvítíme tu černočernou tmu,“ rozloučili se svatojánští broučci. Vincek se několikrát zhluboka nadechl a vydechl a skočil dolů. Zdálo se mu, že letí snad celou věčnost. Jak by také ne, vždyť padal do samotných útrob země. A najednou žuch. Dotkl se lepkavého kamene, odrazil se od něj a zůstal se na svém kouzelném vlákně klinkat hlavou dolů sem tam jako na houpačce. „Co tu chceš? Co tu chceš?“ nesly se jeskyní stovky hlasů. „Visíš hlavou dolů, ale nejsi jeden z nás! Vrať se odkud jsi přišel!“ Vincek se po chvíli ve tmě rozkoukal. Dalo by se říci, že celý prostor byl svým způsobem krásný, ale tak nějak chladně. Stěny i strop zdobily nádherné krápníky, načechrané vápencové záclonky, ale vše vypadalo jako mrtvé. „Brrr, mráz mi přejel po těle. Jako by to tu bylo očarované!“ Ze všech stran zíraly na Vincka páry žlutých očí, pod kterými se bělaly ostré zuby. Jeskyně byla naplněna nepříjemným zápachem, který se linul od smutně bublajícího podzemního potoka. Tekla v něm voda popelavé barvy. Netopýři tu jedovatou vodu hltavě pili. Jeskyní prostor pojednou prostoupil hlas, z kterého vstávaly vlasy hrůzou: „Jen tak dál, netopýří bratrstvo. Pijte mou vodu a braňte mou říši. Zvláště v tuto noc buďte ostražití před lupiči. Zlaté kapradí kvete jen jednou za rok a patří jen mně! Mohu tak vládnout celému světu. Má šedá a pro lidi neviditelná vlákna už se lepkavě proplétají všude, všude, všude. Za to vděčím vám a tomuhle zdánlivě neškodnému proudu vody... Ó, jak jsem mocný! Klaňte se velikému Keronovi!“ „Tak je to tedy. Tenhle padouch očaroval podzemní vodu, kterou pijí nejen netopýři tady v podzemí, ale i mnoho bytostí na zemi, když tato voda vyvře na denní světlo. Keronova lepkavá vlákna se tak pomalu, ale jistě dostávají ke všem srdcím, která se nakazí nenávistí,“ pomyslel si Vincek. Vzpomněl si však, že černokněžník pronesl něco o zlatém kapradí, kterého se nesmí nikdo zmocnit. Ihned se hbitě schoval do nejbližšího krápníkového brčka. Nikdo si ho nevšiml až na... „Neboj se mě, pavoučku. Jmenuju se Špráněk. Jsem nejstarší z netopýrů a starám se o to nejvzácnější, co tu v podzemí střežíme. Nasedni si na můj hřbet, ukážu ti to,“ zašeptal netopýří dědeček a odletěl s Vinckem do odlehlého koutu jeskyně. „Óóó, taková krása,“ vydechl Vincek úžasem. Ve vší té podivné lepkavé šedi totiž najednou spatřil něco ryze krásného a dobrého... bylo to zlaté kapradí, které se zrovna chystalo rozkvést. Ta nádherná rostlina k němu promluvila hřejivým hlasem plným lásky: „Já jsem ten lék, který hledáš. Špráněk mě zalévá křišťálově čistou neočarovanou vodou, tím i na něj Keron nemůže. A Vincku, tvé kouzelné vlákno je silnější než to Keronovo lepkavé. Vždyť ty jsi přišel nezištně pomoci, nasadil jsi vlastní život, abys zachránil ostatní. Keron je pouhý sobec toužící po moci. Spojíme naše síly a vše se v dobré obrátí. Teď utrhni můj květ a nech se překvapit!“ Vincek udělal, jak mu kapradí řeklo. Jeskyní se rozezněla krásná píseň jako by utkaná ze slunečních paprsků. Ta hudba čistila celý prostor, ze všech stěn, krápníků i netopýrů se s každým novým tónem smývala lepkavá šeď. I otrávená voda v potoce se stávala jasnou a průzračnou. A Keron? Na něj ty léčivé tóny působily přesně opačně... Svíjel se na zemi, hlavu si držel bolestně v dlaních. Postupně se zmenšoval, až z něj zbylo jen maličké šedé smítko, které se přilepilo na jeden z krápníků. Snad kdyby zase bytosti na zemi někdy zapomněly na sílu lásky... „Fáféfífófú!” zavolal ještě s úlevou Vincek svého vzdušného přítele.

IMG 2497

Milovníci příběhů: čtěte!
Kniha PUTOVÁNÍ na hithitu


PUTOVÁNÍ bude naše nová autorská kniha. Na jejím vzniku se můžete podílet i vy, a to prostřednictvím platformy www.hithit.cz, kde od 19. května běží 37 denní kampaň na podporu tohoto jedinečného projektu.

Máte rádi Vánoce, tradice, vůni vanilky a perníčků? Jste milovníci poetických příběhů a snových ilustrací? Toužíte po hlubokých prožitcích a naplněném čase se svými blízkými? 
PUTOVÁNÍ je kniha, která provede dospělé i děti den po dni celým vánočním časem, od 1. prosince až do 6. ledna. Je krásné si uvědomit, že celé toto období trvá 37 pohádkových dní a 37 kouzelných nocí. Každý den nalistujeme novou kapitolu starého příběhu, který všichni alespoň trochu známe a o Vánocích si jej vyprávíme i o něm zpíváme. Uhádli jste? Ano, sama Marie s Josefem budou našimi hlavními hrdiny. Možná budete překvapeni, jak moc se jejich životy podobají těm našim. I když se jedná o staré biblické vyprávění, kniha svým pojetím oslovuje dnešního člověka. Nečekejte složitý náboženský text, ale poetické vyprávění plné života.
„Rády bychom knize PUTOVÁNÍ umožnily doputovat ke svým čtenářům ve hmotě. Vždyť by byla škoda, že by nenávratně zapadla v elektronickém šuplíku. Tištěná kniha je prostě tištěná kniha! A zejména tato, která se může stát každoročním společníkem ve vánočním čase. Díky crowdfundingu se nám podařilo úspěšně dokončit již dva naše autorské projekty Pohrátky knižní verzi a Pohrátky audio verzi. Tomuto způsobu finanční podpory s lidskou tváří i nadále věříme a zejména v této době nám dává smysl,” vysvětluje autorka rukopisu Pavla Soletka. „Na každého, kdo náš projekt tímto způsobem podpoří, čeká mnoho krásných odměn, mezi kterými samozřejmě dominuje kniha PUTOVÁNÍ s osobním věnováním, ale i další přitažlivé dary. Co třeba obdarovat své blízké autorským příběhem s ilustrací přesně na míru… Všem přispěvatelům předem děkujeme za podporu. Věříme, že kniha PUTOVÁNÍ přinese svým malým i velkým čtenářům mnoho radosti,” dodává ilustrátorka Marie S. Š.

 56635028 2573178129420454 5566266126578483200 o