Naši milí přátelé, kamarádi, známí, fanoušci a čtenáři,
vítejme v roce 2022, který svým vzezřením připomíná labutě plující na vodě... Labuť v sobě nese symbol čistoty, vznešenosti, přirozené krásy, duchovnosti, síly, věrnosti, neposkvrněnosti, zdravého sebevědomí, intuice, odvahy a oddanosti spřízněných duší.
Věříme, že tyto kvality v sobě nese i tento nastávající rok.

PRObuďme (v sobě) LABUŤ.

Tančeme každý své niterné labutí jezero nového světa a světohledu, abychom tak společně vytvořili laskavý svět plný opravdového lidství. 
Tvořme každý den obdivuhodně, odvážně a nově.

A smějme se... rozhodně nepějme labutí písně... naopak zpívejme labutí ódy na život a jeho dar.


Tipy na tříkrálové oslavy:
Svátkem tříkrálovým (6. ledna) se zavírá celé adventně-vánočně-tříkrálové období, končí i období 12(13) kouzelných nocí, které (když tomu dovolíme) mohou být velkou vlnou inspirace pro nadcházející rok. V tento svátek se již tradičně chodí na tříkrálovou koledu. Dříve lidé žehnali v tento den domy posvěcenou křídou, vykuřovali je vonnými směsmi a kropili prahy svěcenou vodou. Dnes můžeme třeba i sami napsat křídou nad naše vchodové dveře K + M+ B Christus mansionem benedicat - Kristus žehnej tomuto domu chcete-li Světlo a Láska nechť vládne tomuto domu. Můžeme se navzájem v tento den obdarovat jakkoliv je nám libo... 
Můžeme se popovídat či jen tak sami rozjímat o prožitých adventních a vánočních chvílích. Co nás rozesmálo? Co nás dojalo? Co nás rozesmutnělo? Co nám udělalo radost? Co jsme v loňském roce nechali s velkou radostí? Co si chceme do dalšího roku dále nést? 

A můžeme si zazpívat nějakou tříkrálovou či novoroční píseň / koledu. Ať vstoupíme do nadcházejícího období Masopustu zvesela. 

Tříkrálová
Z temnoty noci přišli tři mudrci k malému děťátku, nesou mu dary, od bídy pomoci, Jezulátku.

Zlato a myrhu a vůni kadidla, přijmi, Ježíšku náš, by vůle dobrá ve světě zavládla, spasiteli náš.

Fanfrnoch
Fanfr, fanfr, fanfrnoch, nastává nám nový rok,
nový rok nám nastává, koledy nám nandává. Hou, hou, halelůjá.

Mlynář mele múku v tom bílým klobúku
ha mlynářka krupjici v tý hušatý čepjici. Hou, hou, halelůjá.

Ty mlynářuc slepjice zvrtály nám pšenice,
pšenice nám zvrtály, do popela sedály. Hou, hou, halelůjá.

Běží zajíc k jaboru, nese pytel zázvoru,
naše kočka doma leží, zdvíhá vocas, teký běží. Hou, hou, halelůjá.
 


Vinšujem vám štěstí, zdraví, 
svaté Boží požehnání,

požehnání tomu domu, co dobrého všecko k tomu.

Nesem vám dobrú novinu, o půlnoci v šťastnú hodinu,
panna syna porodila, do jesliček položila.

Porodila ho v Betlémě mezi hovádky na seně,
v lásce Boží ho počala, nynej, nynej, mu zpívala.

My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám.
Štěstí zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli zdaleka.
Daleká je cesta naše, Do Betléma mysl naše.
Copak ty tam, černej, vzadu, vystrkuješ na nás bradu.
A já černej vystupuju a nový rok vám vinšuju.
A my taky vystupujem a nový rok vám vinšujem.


Na Tři krále za vesnicí bloudí sněhem koledníci.
Od chalupy k chalupě je jenom pár kroků,
Tři králové vám přejí štěstí v Novém roku!
Na Tři krále za vesnicí bloudí sněhem koledníci.
Šlapy, šlapy, šlápoty pletou se jim do noty.
Ťuky, ťuky, už tu jsou, štěstí, zdraví vinšujou.

Bim! Bam!
Bim! Bam! Bim! Bam! Zvony zvoní. Bim! Bam! Zvoneček maličký zazvoní a k tomu rolnička hlaholí. 
Zacinkej, rolničko. Zvonku, zvoň maličko. A ty velký zvone, rozezni se honem.

 

kaspar

melichar

baltazar

PROSINEC

Zavíráš oči a zaposloucháš se do tiché písně, která zní někde uvnitř tebe. Je to kouzelná melodie, kterou dobře znáš. Někdo k tobě promlouvá: „Dej mi ruku a pojď se mnou. Zavedu tě na jedno tajné místo.” Otevřeš oči a spatříš před sebou krásného anděla. Je zahalený do nádherné zlaté záře. Natáhneš k němu dlaň a necháváš se vést. Cítíš se s ním bezpečně. Kráčíte poma- lu vedle sebe. Všude tam, kde se vaše chodidla dotknou země, rozkvetou překrásné bílé lilie. Po chvíli se zastavíte na mechovém palouku, který ze všech stran stráží statné jedle a smrky. Vzduch je provoněný jehličím. Všimneš si, že jsou v mechu vy- skládané bílé kamínky. Ne jen tak, ale že tvoří cestičku ve tvaru spirály. Anděl ti vkládá do rukou štíhlou bílou svíčku a pokyne ti, abys ho následoval/a. Jdeš za ním. Čím více se blížíš doprostřed, tím se tvé kroky zrychlují. Jakoby tě spirála svými pažemi brala do náruče. A už stojíte přesně ve středu. Anděl se dá do zpěvu
a z nebe se snese zlatý svícen s plápolajícími svícemi. Svící je jede- náct, ale na svícnu je volné místo ještě pro jednu. „Vždyť já mám úplně stejnou svíčku v ruce!” zavoláš radostně. Anděl se usměje a kývne hlavou směrem k tobě. Opatrně zapaluješ svou svíci
a přidáváš ji na místo, kam patří. „Vezmi si ten kouzelný svícen. Plápolá ti na něm celý rok. Za každý měsíc jedna svíčka, jeden zářivý plamínek. Až svíčky dohoří, uchovej si jejich záři ve svém srdci. Tam budou hořet věčně, když jim věnuješ pozornost, když na ně pomyslíš, když je pohladíš,” řekne anděl a ukazuje ti, abys šel za ním. Kráčíš pomalu za svým průvodcem spirálou ven. Svícen držíš pevně v rukou. A cítíš, jak tvé srdce bije a plane posílené světlem z kouzelných svíček.

Namaluj si svůj roční kouzelný svícen s dvanácti svíčkami. Popovídej si s jednotlivými plamínky svíček o uplynulých měsících. Co ti říkají? Na co vzpomínají?

PROSINEC

Naši milí čtenáři a příznivci autorských knih,

srdečně vás zdravíme v čase dušičkovém, martinském, listopadovém. Po delší odmlce jsme tu zpět s novinkami a inspiracemi od nás z autorské dílny ELMAVIA.

V uplynulém půlroce se v našich životech přihodilo mnohé, tak jako u každého z vás... Tato doba přináší mnoho změn, často nelehkých. 
I my jsme si prošly s Maruškou velkou proměnou. Život nás od sebe oddálil. Každá nyní kráčíme více sama za sebe. Věříme, že každá v této větší samostatnosti najdeme hlouběji sama sebe a že naše spolupráce tím získá na nových kvalitách.

Vše je cesta... 

86FFE26A E13E 49B3 BD65 B88764F6888E 2 2

Už z toho nejsme smutné, ani překvapené. Otvíráme se moudrému vedení, abychom nalezly nové formy spolupráce a i nadále pily z pramene čerstvé a jiskřivé inspirace. Chceme i nadále tvořit a rozjasňovat úsměvy tváře malých i velkých čtenářů. Mimo to se nyní obě věnujeme pravidelné práci s dětmi ve školce a škole, čímž k nám též proudí mnoho zajímavých podnětů. Jen to vše uchopit a zachytit... 
Vysílejte k nám i nadále vaše paprsky a zachovejte nám přízeň.

Děkujeme.

C5B85296 5188 4951 9252 4BDD27CC6F29 2 2

 

Po loňském velkém úspěchu naší autorské knihy PUTOVÁNÍ, jsme se rozhodly dotisknout další náklad. Takže PUTOVÁNÍ máme dostatek. Je to kniha pro celé rodiny, pro malé děti i babičky a dědy. Každý v ní najde to, co potřebuje. Kniha své čtenáře provede prostřednictvím příběhu na pokračování a nádhernými ilustracemi celým adventně-vánočně-tříkrálovým časem. 
Je tedy ideální jako dárek třeba k první adventní neděli či Mikuláši či pod stromeček. Teď v martinském čase ji pro Vás máme za naprosto speciální cenu. To si nenechte ujít.
http://eshop.elmavia.cz/knihy/putovani-2/

putování kniha

 

Doporučujeme set 37 ilustrací z knihy PUTOVÁNÍ. Dají se použít také jako netradiční adventní kalendář či jako pohlednice či přání na dárky. Do Svatomartinského svátku též za speciální cenu.
http://eshop.elmavia.cz/reprodukce/sada-37-ilustraci-z-putovani/

137544633 4828176113920633 4995662861568995738 n

 

Do Martina (11.11.2021) máme pro Vás za speciální ceny i naše stálice, 
POHRÁTKY a VINCEK, VLK A LUCINKA i jejich balíčkové kombinace.

http://eshop.elmavia.cz/knihy/pohratky/
http://eshop.elmavia.cz/knihy/vincek--vlk-a-lucinka/
http://eshop.elmavia.cz/elmavii-balicky/kniha-vincek--vlk-a-lucinka-a-obrazek/
http://eshop.elmavia.cz/elmavii-balicky/pohratky-a-vincek--vlk-a-lucinka/


A nyní trocha inspirace pro děti i dospělé... básně, písně hodící se do dušičkového a svatomartinského období.
Už nastává čas listopadový, podzimní... mlha vše zahalí... slunce pozlatí stromů šat... a vše se chystá spát.

Světy bytostí živých a neživých se v tomto čase propojují, brány se otevírají a my tak můžeme rozmlouvat s našimi předky a možná od nich dostat i důležité zprávy a poselství. Už jen to, že si na ně v tomto čase vzpomeneme, rozjasní naše duše a posílí vzájemné spojení.
Rozžehněte za oknem svíčku. Udělejte si doma oltář a umístěte na něj fotky svých předků. Namalujte sami či s dětmi rodinný strom. Vzpomenete si na jména svých (praprapra) babiček a dědů? Jaké dary jste od nich obdrželi? V čem jste jim podobní? Co z nich ve vás a vašich dětech nadále žije?

Na oslavu svatého Martina upečte doma svatomartinské rohlíčky. Nezapomeňte, že až je budete jíst, je potřeba se o každý z nich podělit. Stejně jako se Martin podle legendy rozdělil o svůj teplý plášť se žebrákem. Vyrobte si i pěknou svatomartinskou lucerničku, ať vám svítí na cestu dlouhým 12ti týdenním časem světel - od svátku svatého Martina až do únorových Hromnic.

PHOTO 2021 10 31 21 17 50PHOTO 2021 10 31 21 18 09

 

Vítr
Vítr si vesele krajinou fouká,
vítr si vesele hvízdá.
Fučí nám do uší fučí nám do vlasů,
máme z nich vrabčí hnízda.

Vent frais, vent du matin
Zpívá vítr v korunách,
ptáci v povětří jak na vlnách,
v dálce mizí strach a uslyšíš jak… 


Kořeny
Padá listí,
světlo se ztrácí,
síla se vrací,
ke kořenům.

Trpaslíček (prstová hra)
Leze, leze trpaslíček
zatahá tě za malíček,
vyleze ti na kolínko,
pak vyskočí na ramínko.
I ty malý trpaslíčku,
nepíchej mě do pupíčku!

Moje malé světýlko
chci, aby svítilo.
Moje malé světýlko
chci, aby svítilo.
Svítilo, svítilo, svítilo.

A pro všechny babičky
chci, aby svítilo.
A pro všechny dědečky
chci, aby svítilo.
A pro všechny dušičky
chci, aby svítilo.

Nikdo mi ho nezhasne,
chci, aby svítilo.
Svítilo, svítilo, svítilo.

Hou, hou, houpy hou 
houpu tě na svých kolenou.
Hou, hou, houpy hou
lidská duše, pojď se mnou.

Brouček
Svítil brouček malý,
svítil do noci.
My jsme se ho ptali:
můžeme Ti pomoci?

Běžte klidně spinkat,
brouček povídal.
Já tu budu hlídat,
Pánbůh mi ten úkol dal.

Budu svítit lidem,
kteří zbloudili,
aby se zas honem
zpátky domů vrátili.

Já jdu s mojí lucerničkou,
lucernička jde se mnou.
Hvězdy svítí na nebíčku,
já na cestě s lucernou.
Lucerno, lucerno,
slunce, měsíčku a hvězdo
Sviť světlo sviť,
sviť, světlo sviť.


Už nastává čas podzimní, 
mlha vše zahalí,
slunce pozlatí stromů šat
a zem se chystá spát,
slunce pozlatí stromů šat
a zem se chystá spát.

Svatý Martin
Svatý Martin na svém koni
jede cestou mrazivou.
U cesty se stařec choulí:
Obdaruj mě almužnou.
Co ti dám, můj bratře milý?
Oč se s tebou rozdělím?
Martin mečem plášť svůj půlí:
Vezmi, kéž tě potěším.


Mějte se přesně tak, jak si přejete.
S láskou
Pavla Soletka a Marie
ELMAVIA

 

marie a pavla

Rudolf Steiner

Nálada odevzdanosti

 

Ať přijde cokoli, ať mi příští hodina, příští den přinese cokoli: je-li mi to zcela neznámé, nemohu to strachem změnit.

Očekávám to s dokonalým vnitřním klidem duše, s dokonalou mořskou tišinou mysli.

Úzkost a strach brání našemu vývoji: vlnami úzkosti a strachu zaháníme to, co chce proudit do naší duše z budoucnosti.

Oddanost tomu, co nazýváme božskou moudrostí v událostech, jistota, že to, co přijde, musí být, a že by to v určitém směru mohlo míti dobré účinky – vyvolání této nálady ve slovech, pocitech, v idejích – to je nálada modlitby odevzdanosti.

Patří k tomu, čemu se musíme naučit: Žít z čisté důvěry, bez zajišťování života, z důvěry ve stále přítomnou pomoc duchovního světa.

Jinak to dnes opravdu nejde, nemáme-li ztratit odvahu.

Ukázněme patřičně svou vůli a usilujme o vnitřní probuzení každé ráno a každý večer.

 

imageresize 

Vítej, Jaro! 

V zimě v zemi všechno spí, 

na jaře se probudí, 

a ta Země Maminka, 

vychová nám semínka. 

Děkujem ti Země milá, 

žes to zrnko v sobě skryla, 

prosíme tě, sluníčko, 

zahřejvej nám zrníčko. 

Ve vzduchu již bylo cítit jaro. Nahoře v kopcích sice ještě ležely sem tam sněhové  polštářky, ale Sluníčko mělo čím dál větší sílu, a tak postupně i ony odtávaly a měnily se ve vodu. Vodička se vsakovala do měknoucí hlíny a pomaličku probouzela všechny bytosti, které v ní přes zimu odpočívaly. V podzemních doupátkách, jeskyňkách a komůrkách se po dlouhém zimním spánku protahovali broučci, krtci, myšky, larvičky, žížaly a další drobní tvorové.
V jedné ze spletitých podzemních chodeb to najednou zacinkalo: „cink, cink, cililink.“ To Sluníčko vyslalo své dva nejsilnější paprsky, aby pospíchaly vzbudit Posla jara.  

Jestlipak víte, kdo je Poslem jara? Je maličká, voňavá, zelená a má bělostnou skloněnou hlavičku. Je to květinka ze všech nejodvážnější, protože jako první vystrčí svou hlavu do ještě někdy nevlídného, chladného, deštivého a větrného počasí. Už víte? Ano, je to Sněženka.  

Ozval se zvonivý smích „chi chi chi cililink.“ To se oba paprskoví bratři zaradovali, že malou holčičku Sněženku našli. Ještě ležela ve své hnědé noční košilce v postýlce z mechu. Našli ji podle jejích bělostných rozpuštěných vlasů. „Vstávej Sněženko, Sluníčko nás za tebou posílá. Už přišel tvůj čas. Paní Zima je už na odchodu a ty otevřeš bránu Vesně, královně jara.“ Pohladili jí po bělostných tvářičkách. Sněženka otevřela očka, protáhla se a když uviděla oba sluneční bratříčky, objala je a poděkovala jim za hezké probuzení. Běžela do velké komnaty hluboko v zemi za Velkou Bohyní Gaiou. Gaia byla maminkou všech bytostí na světě. Byla velmi moudrá, krásná a mocná. Všechny své ctnosti používala ve prospěch ostatních. „Matičko, Sluníčko mě už volá ven. Přišla jsem tě poprosit o bílou látku na šaty a čelenku,“ řekla Sněženka. „Ano, má milá, Sněženko rozmilá,už ji mám tady v květinovém košíku pro tebe přichystanou. Vezmi si ji.“ odvětila laskavě Gaia a podala Sněžence hebké bělostné plátno. Sněženka poděkovala a pospíchala zpátky do své komůrky, sedla si a začala si šít šaty. Když byla hotová, oblékla si svůj háv na sebe a začala tančit. Očka jí jiskřila radostí, jak se její suknička pěkně točila. Najednou slyšela kolem sebe spoustu štěbetajících hlásků, to se probouzely její sestřičky květinky. Bledulka, Sedmikráska, Pampeliška, Konvalinka, Blatěnka, Podbělka, Modřenka, Sasanka. Rychle si také utíkaly ke Gaie pro barevná plátýnka na své šaty a čelenky. „Musíme tě, sestřičko naše milá, doprovodit podzemním tunelem až k bráně ven. Počkej na nás, jen si šatičky ušijeme a půjdeme.“ Sněženka byla moc ráda, že jí sestřičky doprovodí. Trochu se totiž bála, není snadné být první. Květinky se vydaly na cestu. Doprovodily ji až k bráně. „Tady už musíš sama, sestřičko. My za tebou přijdeme až později.“ Objaly a políbily Sněženku a popřály jí hodně odvahy. Sněženka stála váhavě před brankou a snažila se zhluboka dýchat, celičkou ji zaplavil strach. Sama sobě si potichoulinku říkala: „Jsem silná a statečná. Vím, že to zvládnu.“ Tu najednou se u brány zjevila Gaia, vzala Sněženku za ruku a pravila: „Sněženko, jsi nejodvážnější ze všech, proto jsi vybraná k tomuto zodpovědnému úkolu. Dokážeš to, vím to. Až vyjdeš ven, vyber si takové místečko, kde budeš v bezpečí, třeba někde za malou skalkou, či pod stromem, aby tě vítr nezlomil. A někde o kousek dále od řeky a potůčku, aby tě vodička nespáchla. Buď opatrná, dceruško.“ Sněženka se nadechla a řekla nahlas: „Jedna, dvě, tři, teď, Sněženko už leť.“ Šups a byla venku. Ocitla se uprostřed paloučku. Dva bratříčci Paprsci, kteří ji ráno vzbudili, ji hladili po tvářičce, aby ji alespoň trochu zahřáli. Studený vítr jí hned jedním fouknutím rozcuchal vlasy. Trošku se lekla, schoulila se a sklonila hlavu. Tak se cítila mnohem lépe a bezpečněji. Od té doby, mají proto takto skloněnou hlavičku všechny sněženky na světě. Zavřela oči a ucítila tu čarokrásnou vůni všude kolem, uslyšela zpívat ptáčky a broučky se radovat se. Zase oči otevřela a uviděla tu nádheru. V samém nitru pocítila příjemné teplo. To ji hřála láska. A pak zavolala jak nejhlasitěji dovedla:  „Vítéééééééééééééééj, Jaróóóóóóóóóóóóóóó!“ 

Sluníčko a sněženka

Slunce volá na sněženku: 

podívej se, jak je venku! 

Slunce volá do oken, 

haló, děti, pojďte ven! 

Sněženka (Jan Čarek)

Kdyby se dívenka 

jmenovala Sněženka, 

měla by tvářičky 

bělounké jak sníh.

Jak jsi bílá, něžná, 

sněženko má sněžná!
Inu, jak bych byla jiná nežli bílá, 

když jsem se tak blízko sněhu 

včera narodila.  

O sněžence (Ivan Kučera)

Sněžence je v noci zima. 

Vyrůst z mrazu, to je dřina!  

 

sněženka 

  

S láskou ke všem malým i velkým napsala Pavla Soletka Krátká www.elmavia.cz
inspirováno waldorfskými Věnečky Jaro 1 a 2 

I. O Černé neděli

První postní neděle následující po Popeleční středě dostala pojmenování Černá. Snad proto, abychom se usebrali a v tichosti se odebrali do svého nitra, kde máme možnost být jen sami se sebou.
Zeptejme se sami sebe: Jak se cítím? Proč se cítím právě takto? Na co mám chuť? A co se mi vůbec nechce?
Naši předkové se v tento den odívali do černého právě na znamení ztišení se. Černá barva sama o sobě zahaluje, aby se mohly uvnitř uskutečnit důležité vnitřní procesy mnoha barev.
Vezměme si tužku a papír a zkusme si v tento den či v následujícím týdnu, napsat ty nutkavé myšlenky, které nás opakovaně napadají. Buďme k sobě upřímní. Když tyto myšlenky zachytíme, teprve tehdy si je jasně pojmenujeme a budeme je moci ovládnout a zkrotit. Zjistíme, kolik místa nám zabírají v hlavě, kolik času s nimi trávíme. Kvůli nim se nemůžeme projevit opravdově. Takoví, jací jsme. Když máme vše napsáno, představme si, že tyto myšlenky uklízíme do kartonové krabice. Když je tam máme pěkně napěchované, krabici zavřeme a položíme na naše imaginární ohniště. Ve své představě zažehneme oheň a poprosíme jej, ať černé myšlenky přemění v úrodný popel, na kterém pak mohou vyrůst nové, krásné a čisté myšlenky, které povedou naše kroky tím správným směrem právě pro nás.  

 

II. O Pražné neděli
Touto nedělí ukončujeme již druhý týden půstu. Naši předkové právě v tento den chystali k jídlu tzv. pražmo - opražené napučené zrna obilí.
Naše těla si již pomalu přivykla na změny ve stravování a absence některých jídel či nápojů již nese své ovoce. Cítíme se jinak než obvykle. Možná lehčeji na těle a tížeji na mysli. Jestliže si dáváme pauzu od kávy, možná nám již pominuly bolesti hlavy, možná nás to zpomalilo. Každopádně díky odepření si nějakého svého zlozvyku se již nyní dostáváme více sami do sebe.
Možná se nám vkrádají do myslí pochybnosti různého druhu, sami o sobě, o svém konání. Můžeme si položit otázku: Čeho se mé pochybnosti týkají? Upřímně si napišme své odpovědi. V dalších dnech a týdnech klidně doplňujme odpověď. Nebojme se svých stínů, právě jejich zvědoměním, přijetím a porozuměním máme možnost se posunout ve svém životě dále.
Doba půstu nám může pomoci všechno své bytí a konání zrevidovat a nově uchopit. Krásný vstup do třetího týdne očisty. 


III. O Kýchav(n)é neděli
Třetí postní neděle je tu. Její název již napovídá, že se vztahuje ke kýchání. Říká se, že kdo v tento den třikrát poctivě kýchne, na toho stálé zdraví dýchne. Takže třikrát hepčík, hepčík, hepčík a budeme zdraví jako řípa. Vyjděme si na kopřivy a začněme si z nich vařit čaje a přidávat je do jídel. Doplníme tím železo (nezapomeňme k nim přidat šťávu z citronu, aby se železo dobře vstřebalo). Když někdo kýchne, druhý mu na to přitaká: je to pravda. Dává mu tím najevo pochopení. Kýchnutí také může značit, že jsme něčemu porozuměli. V minulém týdnu jsme pozorovali své pochybnosti. Nyní je čas na to, věnovat pozornost sama sobě, porozumět sama sobě a pracovat na sebepřijetí. Přijímám se takový/á jáký/á jsem a mám se rád/a. Dopřejme si v následujícím týdnu něco, co nám udělá radost. Mějme se rádi.
Hezký čtvrtý týden půstu a očisty těla i duše.       

image.jpeg
IV. O Družebné neděli zvané Družbandlice
Postní doba se čtvrtou nedělí přehoupne do své druhé poloviny. Nejlépe dnes (i v celém následujícím týdnu) uděláme, když se budeme družit. Sejděme se s přáteli na kus řeči a něco dobrého. Radujme se z toho, že nejsme na světě sami a že máme s kým sdílet své starosti i radosti. Dříve v tento den domlouvaly generace před námi sňatky. Tak se nechme inspirovat. A jestliže už pod čepcem jsme, je to příležitost, si třeba udělat hezký večer či naplánovat nějaký společný partnerský čas. Toho není nikdy dost. Kéž naše vztahy (nejenom partnerské) vzkvétají jako příroda právě v tomto období. Dávejme jim vláhu a pečujme o ně. Pěkný pátý postní týden.
Pro radost a pobavení k tématu manželství si pusťte milované Neřež :) !
https://www.youtube.com/watch?v=33JQEmYCy4U

V. O Smrtné neděli
V tento den se vynáší Morana (Mařena, Smrtka, Smrťák). Panák ze slámy oblečený do ženských šatů symbolizuje starý rok - končící zimu. Vyneseme Moranu a slavnostně ji spálíme a pustíme po vodě. Můžeme tento pohanský rituál provést i sami v sobě. Představme si všechno staré, co již nepotřebujeme, ať už jsou to zlozvyky či staré ‘omšelé’ myšlenky, a vykresleme to třeba na papír. Ten pak spalme. Poprosme o to, ať se nám uvnitř uvolní prostor pro nové věci, nápady, vize a sny. Staré s vděčností propusťme a uvítejme nové. Ať jaro přijde do našich srdcí i myslí. Na znamení očištění si třeba v následujícím týdnu oblékejme světlé věci, ozdobme náš domov i sami sebe květinami. Poděkujme za život a možnost měnit, kultivovat, sebe i věci okolo. Barevný předvelikonoční týden.

VI. O Květné neděli
A máme tu poslední neděli před Svatým týdnem, duchovně nejsilnějším týdnem v roce. Jestliže jsme drželi půst, jsme na sebe právem hrdí. Došli jsme až sem. Pět týdnů zkoušky vůle a zároveň cesty sebeobjevování je za námi. Možná jsme již vypozorovali, jaké myšlenky a témata se nám vrací jako bumerang. Jsme zase o kus dále na cestě odhalování tajemství své duše. Co nám šeptá? Dokážeme již častěji zachytit její hlas a co víc… Dokážeme porozumět její řeči? Udělejme si v příštích dnech radost, zkrášlujme své domovy, upečme perníčky (či jiné dobroty), zajděme si každý den alespoň na malou procházku, poděkujme přírodě a usmějme se alespoň jednou za den na jiného člověka :) a také sami na sebe do zrcadla i jen tak. Dejme hodnotu sami sobě, zasloužíme si to!
Krásný Předvelikonočně-velikonoční týden.

mandalka

HROMNICE Perunův svátek.
 
Slavnost přesně v půli času mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Naši slovanští předkové čekali právě v tuto dobu od 2. novoluní po zimním slunovratu první zahřmění probouzející zemi z tvrdého zimního spánku. V dnešním kalendáři připadá svátek Hromnic na druhý únorový den, ale dříve se slavíval po několik dní, večerů a nocí. V těchto dnech se ohlašuje hromovládce Perun prvním zahřměním, bere do rukou obrovskou sekyru, kterou mocným úderem zatíná do ještě zmrzlé země. Probouzí Zem. Život v podzemí začíná po vydatném spánku pomalu bujet (zatím pro lidské oko neviditelně). Zimní bytosti se přetahují o vládu nad světem s duchy předjaří. To, co se děje kolem nás v přírodě se děje i v nás samých. I v nás počínají pučet kořínky a klíčit semínka nových nápadů. Rodí se vize i cesty, jak je naplnit. Dopřejte si v tomto období čas pro sebe. Zastavte se. Co ve vás klíčí? Co ve vás pučí a touží růst?
Třeba vám k vašemu rozjímání pomůže tvoření... vyrobte si vlastní svíčku Hromničku (svou ochrannou svíci, ochranu vašeho domova před tím, z čeho máte strach). Posbírejte doma všechny nedopálené svíce, ve vodní lázni je rozpusťte a pomocí špejle a knotu naviňte Hromničku. Symbol koloběhu, staré se přerodí v nové. Nic nepřijde vniveč. Pak se vydejte ven, najděte tekoucí vodu, pramínek, s vděčností naberte do karafy vodu z něho, do mističky naberte hlínu, do pytlíčku nachytejte někde na vršku čerstvý vzduch, vezměte kus ohořelého dřeva či uhlík. Poproste všechny bytosti Živlů, ať Vám Vaši Hromničku posvětí. Symbolicky svou svíci vodou, hlínou, vzduchem, ohněm "pohlaďte". Můžete při tom zpívat třeba píseň Živá je živá Voda, živý je Vítr Vzduch, živá je Matka Zem a živý je Ohně duch. Či cokoliv jiného, co je Vašemu srdci libé. Posvěcenou Hromničku si postavte na okno a vždy když budete cítit, že potřebujete ochránit, zapalte ji.
bouře

O výjimečnosti

„Táto, v náhonu zase teče úplně černá voda. Ani dneska nebudeme moct mlít obilí,” ozývaly se nešťastné hlasy dětí mlynáře Josefa z Kalikovského mlýna. „’Zas ta tmavá voda!’ ‘Pane Sládku, dneska pivo vařit nebudem´. Ta voda dočista páchne!’ ‘Co jsou to za čáry a kouzla s naší vodičkou čistou a voňavou jako alabastr?’”, ozývaly se další hlasy z okolí Boleveckých rybníků. Lidé tohoto jinak velmi přívětivého a laskavého kraje již začínali být nešťastní - už po několik dní tekla v Boleveckém potoce dočista tmavá voda. Nešťastní byli i ptáci, myši, ryby a další zvířata, rostliny i stromy. Všichni bez vody strádali. V rákosí u Velkého Boleveckého rybníka plakala drobná kachnička: „Bojím se, že tady všichni umřeme. Achichouvej.” Její teskné volání zaslechl starý Krkavec František a snesl se k ní, aby ji ukonejšil: „Neboj se, maličká. Znám někoho, kdo by nám mohl v našem trápení pomoci. Jen počkej chvilku.” Krkavec František byl ve vzduchu jako doma. Rád se vznášel v nebeských výšinách. Moudrý Vítr byl jeho odvěkým přítelem. František se vznesl vysoko k mrakům, zakroužil nad posmutnělou listopadovou krajinou a vepsal svými černými křídly do vzduchu vzkaz: „Větře, prosím, přines k nám kouzelného pavoučka Vincka. Je to naléhavé.”
    Tanec vzduchu je rychlý, tak si Vítr Františkův vzkaz přečetl téměř hned: „Kamaráde, tentokrát tě čeká vyřešit, zdá se, pěknou záhadu. Vysadím tě tady na břehu rybníka Košináře, určitě se brzy objeví krkavec František a pomůže ti, bude-li to třeba. Hodně zdaru, můj milý pavoučí brachu.” „Snad na brzkou shledanou, Větře!” zavolal ještě Vincek, ale to už se ani nenadál a seděl na lesklých Františkových perutích. „Zdravím tě, Vincku. Něco jsem mezitím vypátral. Donesu tě ke staré kolomazné peci. Je to odtud co by kamenem dohodil u Kamenného rybníka. To budeš koukat.” A opravdu. Vincek nemohl uvěřit vlastním očím. Pec na kolomaz byla zahalena tmavým dýmem. Ozývalo se z ní praskání a další podezřelé zvuky. Doutnala, čoudila, čpěla. V jednu chvíli se dým nadzvedl a Vincek s Františkem ke svému úžasu spatřili obří žábu. Ropucha to byla. Pohybovala se mezi vozíkem se dřevem a rozžhavenou pecí s takovou hbitostí, že na ni oba jen užasle hleděli. Počínala si naprosto jistě. Vyráběla kolomaz. Hodně kolomazi. Část nalévala do dřevěného džberu a část se škodolibým úšklebkem lila do potoka. Oběma detektivům bylo hned jasné, proč je voda v Boleveckém potoce již pár dní tak tmavá. Ale proč to k čertu ta ropucha dělá? K čemu tolik kolomazi… František s Vinckem se schovali do svahu za nejbližší strom a tiše ropuchu pozorovali. Když měla džber plný, donesla ho k druhému vozíku, který stál opodál. Černou mastí pečlivě promazala všechna čtyři kola, zkontrolovala jestli se pěkně otáčejí. Byla spokojená. Pak se vrátila k peci, naložila do ní další polena a vydala se s prázdným vozíkem kamsi mezi stromy… „Sedni si, Vincku, na má křídla. Poletím potichu za ní. Budeme ji sledovat. Ta ropucha se jmenuje Petruna. Všichni v našem kraji se jí bojí. Je to taková věčně naštvaná a protivná podivínka. Nikdo ji nemá rád. Snad jen její mladší sestra, krásná ropucha Pivena, k ní stále chová trochu laskavého citu. Ale té se Petruna vyhýbá jako čert kříži a kolem Pivenina roztomilého příbytku z rákosí chodí již pár let pořádně velkým obloukem. Jen aby ji nezahlédla, jen aby ji nepotkala.” „Zvláštní,” pronesl Vincek a dodal zamyšleně: „Zkoušel se někdo někdy Petruny zeptat, proč je taková…” Zpovzdáli sledovali Petruninu práci. Dojela s prázdným vozíkem k obrovské jeskyni vyhloubené v zemi. Říká se jí Petrovská díra. „Žáby, žábyfuk, teď už ani muk. Sneste se žabí přízraky do Boleveckých luk,” zamumlala Petruna a nad její hlavou zakroužilo hejno okřídlených zelených žabích duchů. Létali do jeskyně a vynášeli obrovské kameny, které nakládali na Petrunin vozík. Když byl naplněný, chytli ho a i s Petrunou ho vezli ke kopci jménem Krkavec, vytáhli ho až nahoru, kde už leželo nepočítaně balvanů, které tam neustálou prací postupně takto odvezli. To už Vincek nevydržel, seskočil z Františkových perutí a odvážil se jít k ošlivě vyhlížející ropuše. „Proč tohle všechno děláš? Vždyť je to taková dřina!” podíval se na ni s pochopením a přátelsky se na Petrunu usmál. Snad jeho úsměv či laskavě znějící slova způsobily, že se Petruny výraz jak kouzlem proměnil. Původně šedozelená Petruna najednou celá zrůžověla a z jejích velikých ropuších oči ztékaly obrovské slzy. „Má sestra je ve všem lepší. Je krásná a na co sáhne, to jí jde. Všichni ji mají rádi. Já jsem špatná a ošklivá. Celá taková od malička nepovedená. Nemám žádné kamarády a nikdo mě nemá rád. Chtěla bych být v něčem výjimečná. Tak jsem si zavolala na pomoc černými ropušími kouzly a čáry žabí přízraky, ty mi pomáhají postavit tady na kopci Krkavci vysokou rozhlednu z kamenů. Tady vysoko budu žít, rozhlížet se do kraje a vládnout mu. Žabí přízraky mi prozradily tajemství, že kdo žije nejvýš, ten je nejmocnější…” Při poslední větě se žabí přízraky ošklivě zachechtaly a zmizely. „Petruno, nevěř tomu, co ti přízraky našeptaly. Tvé srdce v té největší hloubce přece ví, že největší moc má láska,” pohladil Vincek ropuchu po uplakané tváři. „Co kdybys svou rozhlednu na Krkavci postavila nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní. Otevři své srdce a začnou se dít zázraky.” Petruna se začala usmívat. Její tvář radostí dočista zkrásněla. „Děkuju ti, kouzelný pavoučku,” rozloučila se s vděčností a pustila se do práce, která jí konečně dávala smysl. Fáféfífófú.

ropucha                                

O umění naslouchat

Vincek se na křídlech Větru vznášel v oblacích nad krajinou připomínající rozvlněný kouzelnický plášť… z té výšky pozoroval louky s pasoucími se stády krav, kopce, pole a lesy oděné do barevného podzimního šatu. Vítr zářil radostí nad pestrobarevnými listy houpajícími se na stromech. „Fáféfífófú. Lístky, lístečky leťte, leťte! Oblékněte zem svou oranžovou, červenou a žlutou krásou,” zadul zvesela. Jeden z javorových lístků se větrným vírem zatoulal nahoru až téměř pavoučkovi na dosah. „Skoč, kamaráde. Čeká tě další dobrodružství,” zadul Vítr podruhé. Vincek se zhluboka nadechl a skočil! Chvíli si tak sám plachtil na svém růžovozeleném vlákně, které se třpytilo v paprscích odpoledního slunce. Vtom se pod ním objevil právě onen barevný javorový list a pavouček na něm přistál jako na záchranném člunu. Lístek se zaradoval, že má tak roztomilého kapitána, a vydal se s ním na další pouť krajem. „Vincku, vidíš pod námi ta městečka? To je Žďár, Hlinsko, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Jihlava… A ten krásný hrad, to je Lipnice. No a támhleta tajemná zřícenina u Humpolce se jmenuje Orlík. Ale z řečí ptáků vím, že tě dnes mám zanést ještě dál…” Lístek se šikovně vlnil ve vzdušných proudech jak loďka na moři. Tu se začali snášet níže. Vincek uviděl pod sebou město s krásnými domy a vysokou věží. „To je Třebíč,” zašeptal lístek. Prolétli malebnými uličkami až se dostali na rynek. A z něj fááá až na Jejkov, kde stojí klášter a kostel Proměnění páně. Minuli sošku Svatého Jana Nepomuckého pod schodištěm do kostela a šups vlétli otevřenými dveřmi rovnou dovnitř. Vincek zavřel oči a nasál do sebe omamnou vůni kadidla. Přistáli v malé boční kapli přímo u kamenné křtitelnice. „Já si tady chvilku odpočinu a ty se jdi podívat, kolik je v ní vody, Vincku,” zívl unaveně javorový list. „Je v ní jen pár kapek,” řekl tiše Vincek, když se nahnul z okraje nádoby na svěcenou vodu. „To jsi na to kápnul, kouzelný pavoučku. Proto jsi sem na javorovém lístku dneska doplachtil. Potřebuji, abys mi pomohl znovu sem dovést kouzelnou vodu!” ozval se pisklavý hlásek. Vincek spatřil šedou myš, která na něj mrkala svými černými očky. „Pojď za mnou,” pískla. A v tu chvíli se ztratila v povaleném mosazném džbánu. Vincek neváhal a vydal se za ní na tajuplnou výpravu. Čas se v džbánu dočista ztratil a myška s pavoučkem najednou nebyli v kostele... Byli na poli. Tam zrovna oral se svým volkem mladý muž. Byl urostlý, měl opálenou pleť. Po skráních mu stékaly krůpěje potu. Ten den stejně jako v předchozích nekonečných měsících bylo totiž úmorné vedro. „Ach, slunce, tolik pálíš. Vždyť mi svým žárem sežehneš celé pole - brambory i pšenici. Ach, podívej se ze své výšky, hlína je suchá jak troud. Když se neurodí, celá moje rodina i lidé z vesnice nebudou mít co jíst. Prosím, smiluj se nad námi. Pozvi už konečně na nebe dešťové mraky. Všechny studánky nám v tom suchu bez konce vyschly, voda v potocích téměř neproudí. Slituj se nad námi,” prosil úpěnlivě mladý muž. Jenže slunce pálilo dál. Vincek i myška vše pozorně sledovali. Po chvíli se Vincek odvážil promluvit: „Přišli jsme ti na pomoc.” Muž se ulekl, nevěřil vlastním očím, „Pavouček, který mluví lidskou řečí...,” podivil se. „A ještě k tomu mluvící myš,” zasmála se šedivá kamarádka a zavrtěla dlouhým ocáskem na pozdrav. „Jak mi vy dva asi tak můžete pomoci?” zapochyboval muž. „Třeba tak, že dovedeme naslouchat i těmto drobným klasům či maličkým bramborovým hlízám,” zasmáli se oba tvorečkové. „Aha, a co tedy říkají,” zeptal se nedůvěřivě mladík. „Ztišme se chvíli. A ty důvěřuj,” řekl vážným hlasem Vincek. Všichni umlkli a v tichosti poslouchali, o čem zpívají horkem ztrápené rostlinky: „Najděte schovaný pramínek, ze země vyvěrá. V místě, kde kvete barvínek,chrání jej kamínek. Tam voda radostně své kapky dá.” „Děkujeme,” volali všichni tři a vydali se hledat ztracený pramen. Srdce je vedla. Za chvíli už společně tancovali kolem fialových kvítků. Nadzvedli kámen a opravdu tam byl - pramen útloučký jak myší ocásek. „Zpívejte mi, prosím. Čím víc budete zpívat, tím větší budu,” ozval se hlásek průzračný jak voda sama. Vincek s myškou začali zpívat: „Nejedna studánka malá se o pramínek bála, aby nezapadl do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení. Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese. Kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo.” Mladý muž pobrukoval nesměle s nimi: „Jakobych tu píseň odněkud znal…” Vtom se shora ozval mocný sluneční hlas: „Bodejť bys ji neznal. Vždyť ti ji zpívávala babička, když jsi byl ještě v kolíbce. Ale zapomněl jsi na ni. Většina lidí zapomněla písně pro vodu. Až si na ně znovu vzpomenete a vzkřísíte je, nebude o vodu nouze.” A tak všichni zpívali z plných plic, tančili a děkovali. Z pramínku byl najednou pramen, sílil v potůček a potok, za chvíli v říčku. Pole se zaradovalo a rostlinky s ním. Nebe překryla opona laskavých dešťových mraků. Začalo pršet. Byl to takový pěkný zalévací deštík, který každého, kdo má rád zemi, radostně pohladí na duši. Přišel čas loučení. Myška obtočila ocáskem pavoučka. Udělala tři myší otočky a už byli zase zpátky v kostele u javorového lístku: „Křtitelnice je zase plná průzračné křišťálové vody. Dokázali jste to, kamarádi.” Od otevřených dveří do kostela se ozvalo známé: Fáféfífófú. A už tu byl Vítr, který nesl Vincka zas dál vstříc dalším dobrodružstvím. 

stažený soubor 1

 

O kouzelné Babičce a žíznivém drakovi

 

„Vincku, po večerních červáncích k nám doputoval nebeský vzkaz. Máme se dnes v noci vydat k šedovlasé babičce až do Ratibořic. Babička tam již roky žije sama v malé roubence. Má prý jedno velké přání, které jí můžeme vyplnit pouze my dva.“ Vincek již dříve slyšel Větra o kouzelné Babičce vyprávět. Dobře věděl, jak moc ji chová jeho vzdušný přítel v úctě pro její moudrost. Pavouček se již nemohl dočkat, až ji konečně uvidí tváří v tvář. Letěli oblohou, která se už pomalu převlékala do hvězdného pláště, nad hrady, městy i překrásnými zámky. „Podívej, to je hrad Kost. A támhle Častolovický zámek, který má kolem sebe voňavý závoj utkaný z růží ze zámecké zahrady. A Náchodský zámeček, vršku kulatého...,“ zanotoval Vítr svou oblíbenou písničku. 

Snesli se na zem. Ocitli se v ovocném sadu, kde to vonělo zralými jablky a hruškami. Kde jinde to tak voní než u Babičky... Ozvalo se vrznutí a ze dveří roubené chaloupky vyšla stařenka. Úsměv jí rozjasňoval životem zvrásněnou tvář. Její modré oči však vypadaly jako oči dítěte, ve kterých bez ustání tančí jiskřičky radosti. „Dobrý večer, vy dva světoběžníci,“ řekla zvesela a oba něžně pohladila po tvářích. Posadili se společně na zápraží a chvíli jen tak mlčky naslouchali usínajícímu dni. Pavoučkovi i Větru běželo hlavou: Copak si to jen Babička přeje... jaké přání jí můžeme vyplnit jen my dva. Všude byl klid, jen odkudsi zblízka k jejich uším doléhalo bzučení. „Co je to, Babičko?“ nevydržel už mlčení Vincek. Babička se dala do řeči: „Mládenci, na staré jabloni se mi včera uhnízdil roj divokých včel. Včely miluji nade vše. Již mnoho let je chovám a naslouchám jim. Vím, co si včelky povídají, a tak jsem porozuměla i tentokrát jejich bzukotu... Přilétly až z dalekého Skalního města s prosbou o pomoc. Prý tam strašlivý úder hromu probudil z věčného spánku obřího kamenného draka. Drak měl takovou žízeň, že vypil jedním douškem všechnu vodu v kraji. Pak se prý uhnízdil na vykotlaném kmeni ohromného stromu. V tom vykotlaném stromu se prý ukrývá poklad, který draka znovu na věky uspí a v celém Skalním městě zase bude zurčet dost vody pro všechny.“ Babička se na chvíli odmlčela a pak dodala: „Chlapci, potřebujeme se co nejrychleji dostat do Skalního města. Tam už si společnými silami poradíme. Jsem již stará a bez vaší pomoci bych to nedokázala.“ Na staré jabloni se v tu chvíli včely utišily, až na jedinou – s korunkou na hlavě: „Kdo jiný by si uměl lépe poradit než vy tři... v čase babího léta, kdy si vítr ve vzduchu pohrává s kouzelnými vlajícími pavučinkami, které vypadají jako babiččiny dlouhé stříbrné vlasy.“ Včelí královna se na Babičku, Vincka i Větra tajemně usmála: „Důvěřujeme ve vaši moudrost. Brzy na shledanou.“ Fáféfífófú. Zavolal Vítr a zahalil Babičku i Vincka do svého větrného pláště, aby se jim letělo co nejpříjemněji. Přeci jen byla již Babička křehkou stařenkou a na jeho křídlech, kde obyčejně sedával při cestách Vincek, by ji mohlo ofouknout. 

Zanedlouho se ocitli nad krajem, který vypadal dočista jako zkamenělé město. Vincek si všiml Skalního hradu, kamenného Orlího hnízda, kamenné Lvice, Trpaslíčka, zkamenělého Starosty i Starostové. Všude bylo zvláštní až mrtvé ticho. „To je pro to, že tu nikde nezurčí voda,“ řekla Babička a dodala: „Támhle vždy bývalo jezero a támhle Stříbrný pramen. Kampak se poděl Velký i Malý vodopád?“ „Babičko, to přece ten žíznivý drak,“ odpověděl Vincek. A v tom ho uviděli. Usazeného v hnízdě z obřího vykotlaného kmene. Mrkli na sebe, každý hned věděl, co má udělat. Vítr nejprve tiše vysadil Babičku, která se schovala kousek od drakova ocasu a začala splétat ze svých dlouhých vlasů stříbrnou síť. Pak hvízdl na Vincka, který se spustil na kouzelném vlákně přímo k drakovu čenichu a spřádal jak nejrychleji dovedl velkou růžovozelenou pavučinu. Když se Babiččina a Vinckova síť propojila v jednu velkou, do které se podařilo draka zaplést, začal Vítr dout tak silně jak jen dovedl. Drak se chtě nechtě musel vznést vysoko do vzduchu, kde se díky kouzelné pavoučko-babiččí síti začaly dít divy. Drak se zmenšoval a zmenšoval, až se z něj stal dráček malý jak obláček, z kterého spadly přesně tři kouzelné kapky přímo do vykotlaného stromu, kde měl prve své hnízdo. Ty kouzelné kapky oživily pramen, který se pod kmenem stromu skryl před obřím drakem. A krajem se znovu rozeznělo zurčení a bublání vody. Oživl Velký a Malý vodopád. Jezírko se naplnilo až po okraj. Vincek se ještě před cestou zpět do Babiččiny roubenky zatoužil podívat do vykotlaného kmene. A co tam nevidí... ještě jeden poklad se tam skrýval kromě pramene... „Med tu je!“ Jako pozdrav od divokých včel. A tak se od té doby říká říčce, která ve Skalním městě pramení Metuje. Fáféfífófú.

adr