Úterý 18. prosince
„A jak se vlastně jmenuje tvůj otec, Jakube?” promluvil do ticha Josef, který do té doby pozorně naslouchal vyprávění obou mladých lidí. Lišácky se u toho usmíval, jako by mu už svítalo… Jakub se pousmál a upřel svůj zrak na Magdalénu. „Můj tatínek se jmenuje Izák. Ano, je to právě ten Izák, kterého v tu zvláštní noc potkala Magdaléna, když se vypravila hledat svou maminku do hor.”
Magdaléna zvedla oči a zeptala se Jakuba: „On ti o mé mamince i o mně vyprávěl?” „Ano, všechno mi řekl. Bylo mi to moc líto. Dobře vím, jaké to je, když člověku odejde na věky někdo duši tak blízký. Také již nemám maminku. Ale mám pořád aspoň tátu a bratry.”

Všichni jen potichu seděli. Jakub si přisedl k Magdaléně a vzal ji za ruku. Ona v tu chvíli celá v obličeji zrůžověla jako čerstvě rozvinutý kvítek. Měl mohutnou dlaň, dlouhé štíhlé prsty, z jeho ruky sálalo neuvěřitelné teplo. Kdyby uměla kouzlit, hned by se celá zmenšila třeba do velikosti broučka a stulila by se mu celá, celičká do té hřejivé dlaně.

Inspirace:
Vraťme se dnes k našemu adventnímu věnci a k hořícím svícím na něm. Zkusme jej dnes pro změnu kouzelně v naší představě zmenšit. Tak, aby se nám vešel do srdce. Představme si, že i v našich srdcích jsou věčně zažehnuty ty kouzelné svíčičky.

 8f3a37550fdf9ba93352471a08854cef

Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/276549233345571573/visual-search/?x=16&y=11&w=530&h=372