Pondělí 24. prosince
Vešli vstupní branou do města. Jejich putování bylo u konce, dorazili do cíle. Betlém, starobylé město, kde byl David korunován králem Izraele. Josef pocházel z Davidova rodu, proto právě sem měl se svou ženou přijít dle nařízení římského císaře Augusta o sčítání lidu a majetku. Vydali se nejprve k říšskému vyslanci stvrdit svým podpisem, co bylo potřeba, aby tomuto císařskému nařízení dostáli.

Pak pojedli něco chleba a fíků k obědu. Dali napít sobě i jehňátku a oslíkovi. A vydali se hledat nocleh. Zaklepali na první dveře. Dlouho se nic nedělo, až otevřela přísně vyhlížející starší žena s černým šátkem zakrývajícím jí do drdolu stočené vlasy. „Co chcete?” vyhrkla na ně bez pozdravu. Josef s klidem v hlase odvětil: „Dobré odpoledne. Hledáme, kde hlavu složit. Já, moje žena a oslík s jehnětem. Ty však samozřejmě jsou zvyklí spávat venku.” „Nemám dost místa ani pro sebe, natož přijímat žebráky. Ať už vás tu nevidím,” odsekla žena hrubě. Josef jen pokrčil rameny. Marie se usmála a rukou se dotkla uschlé květiny u vchodu do ženina domu. Květina se jako zázrakem zazelenala a vykvetla růžovými drobnými kvítky, které se slzičkám podobaly. Žena v černém šátku znehybněla jako do dřeva vytesaná.

Pokračovali spletitýma uličkama. Josef se pak odvážil zaklepat na dveře menšího kamenného domku. Dveře se prudce rozrazily. Ta rána málem Josefa odhodila ze schodu, na kterém stál. Na prahu stál muž mohutné postavy s trochu odulým obličejem. Už od pohledu z něj šel strach: „Co je, chásko líná? Co tu chcete?” Josef se mu podíval do očí, chtěl mu podat ruku, ale odulý muž si nepřístupně složil ruce za záda. Přátelský tedy rozhodně nebyl ani co by se za nehet vešlo. Josef chtěl promluvit, ale raději si to ihned rozmyslel. Vzal svou ženu za ruku a odvrátili se. „Ani mluvit neumíte! Už ať jste pryč!” Vzdalovali se od jeho domu a jak tak kráčeli, pod Mariinýma nohama na suché prašné cestě rozkvétaly znovu ty droboučké růžové kvítky. Ten hromotluk nezvedená stál jako kdyby zkoprněl a stále jen dokola opakoval: „Zázrak! Zázrak! Zázrak!”

Josef si vzpomněl na slova převozníka Petra. „...Až dojdete do Betléma, ptejte se na hospodského Barnabáše. Pozdravujte toho starého bracha ode mne. Je to můj přítel. Kdyby bylo cokoliv potřeba, jistě vám rád pomůže...” „Pojď, ženo má milovaná, vyhledáme Barnabáše a jeho hostinec. Už nechci, abys déle strádala a musela trpět takovou hrubost. Zasloužíš si vlídnost a něhu,” pohladil ji po vlasech a letmo políbil na tvář. Marie stiskla vděčně Josefovi dlaň. Musela se již častěji zastavovat, aby se vydýchala. Její tělo již čím dál častěji a intenzivněji zaplavovaly porodní vlny.

Jejich kroky je zavedly přímo před hostinec. Josef vešel dovnitř a ptal se na Barnabáše. „To jsem já. Co žádáš, milý muži?” „Já a moje žena potřebujeme přenocovat. Měl bys pro nás místo?” „Je mi líto, ale všechny pokoje mám obsazené. Ve městě je toho času plno.” Josef se na muže dlouze zahleděl a pak řekl: „Máme vyřídit pozdravení od tvého přítele Petra převozníka. Velmi nám pomohl.” „Od Petra říkáš? To je mi ale překvapení. To je můj milý přítel a brach. I snad by se tu přeci jen pro vás nějaké místo našlo… když je to tak,” obrátil najednou Barnabáš. „Snad vás to neurazí, ale mám místo v chlévě, na seně. Není to sice panské lože, ale je tam teplo a čisto. Jen kravka a telátko tam nocují. Tam si můžete ustlat i vy.”

Josef poděkoval a vděčně tu nabídku přijal. Ihned se s Marií odebrali do maličké stáje. Bylo tam útulno a teplo. I oslík Šediváček s jehňátkem Snížkem radostí zaplesal. Josef na seno rozložil svůj velký plášť a teplé kůže, které dostali od Magdalény a Jakuba darem. Marie ulehla na to voňavé lůžko. Přišel její čas. Poprosila Josefa, ať poodejde, že až bude potřeba, zavolá jej. Plně se odevzdala do rukou Matky přírody, Boha a Andělů. Jen dýchala a tančila v rytmu, který byl jejímu tělu vlastní. Mezitím kdesi na nebi začala padat hvězda. Letěla, letěla a zářila jako ten nejzázračnější diamant. Létavice, kometa, oznamující příchod nového člověka, malého děťátka. Bytosti, která se rozhodla obléci lidské tělo, aby snesla na Zemi trochu té nebeské nádhery. Bytosti, díky které mají lidé objevit sama sebe. Bytosti, na kterou lidské pokolení tak dlouho čekalo. Snad jen porozumí jeho slovům. Snad jen objeví hloubku takového činu. Snad si jen uvědomí ten zázrak. Snad prožijí vděk. Snad pocítí, co je to LÁSKA.

A konečně byl tu. Narodil se Ježíšek. Krásný chlapec s bystrýma velkýma očima. Marie se stala maminkou a Josef otcem. Šťastná matka přiložila svého synka k prsu, aby se napil. Josef přispěchal se džbánem vody, aby po porodu občerstvil i svou unavenou ženu. Objal ji a zašeptal: „Jsi tak statečná, tak krásná, tak moudrá. Mám tě tolik rád, Maruško, Ženo moje.” Slzel a hladil ji po vlasech. Pak se hrdě díval na to neviňátko zavinuté v plenčičkách a byl tak dojatý, jako ještě nikdy v životě…

    Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi
    Matka, jež ponocovala, miláčkovi,
    Nynej, rozkošné děťátko, Synu Boží,
    nynej, nynej nemluvňátko, světa zboží.

    Tobě jsem lůžko ustlala, Spasiteli,
    tvory k tvé chvále svolala, Stvořiteli,
    Nynej, kráso a koruno svrchovaná,
    nynej, milujících ceno zaslíbená.

    Nynej, ta je matky žádost, Holubičko,
    Nynej, všech andělů radost, má perličko.  

Přání:
Narodil se Kristus Pán, veselme se, radujme se!
Kéž každý z nás může prožívat lásku...  Dovolme si to!
Krásné a štědré Vánoce!
Vaše Elmavíly :)

NW 111 MLD 4 11x14 93812 60776.1452792170

Zdroj: https://nelsongiftswholesale.com/catholic-art/star-of-bethlehem-by-bruno-piglhein-framed-art/