Pátek 28. prosince
V tu kouzelnou noc postupně přicházeli další a další lidé, kteří se tu krásnou novinu o narození Ježíška dozvěděli. Nesli malému pacholátku různé dobrůtky, teplé plédy a jiné věci potřebné pro miminko. Přinášeli i dary pro jeho rodiče. I mrkvičku pro oslíka a jehně. Však i ta hodná zvířátka si zasloužila nějakou tu laskominu za věrné služby.

K ránu již byl v chlévě klid. Všichni návštěvníci včas rozpoznali, že novopečená maminka s děťátkem potřebují odpočívat a nechali je o samotě. Marie s Ježíškem v náručí usnula s úsměvem na rtech. 

Josef bděl, nešlo mu oka zamhouřit. V hlavě měl spoustu rozvířených myšlenek, létaly sem a tam jako hejno bzučících včel. Srdce měl rozechvělé: „Vždyť já mám syna! Já, který si myslel, že už se snad nikdy nedočkám potomka! Jsem tak šťastný.“ Byl docela zjihlý a dojetím plakal. Pozoroval svou spící rodinu. A zaplavila ho hrdost, náramná hrdost. Po chvíli se probudilo novorozeňátko, začalo maličko škytat. Josef chtěl, aby si jeho vysílená žen pořádně odpočinula, a tak vzal něžně chlapečka do svých dlaní. Trochu se bál, aby jej držel dobře, aby snad ten malý nezačal plakat. Josef byl maličko neohrabaný. Jeho ruce, zvyklé na tvrdou práci se dřevem, byly při chování novorozeňátka tak trochu legračně nešikovné. „Pojď ke mně, ty můj maličký. Neboj se, zvládneme to,“ chlácholil spíše sám sebe. Už ho pevně držel v náručí. Tak slastný pocit jej zaplavil… držet tak rozkošné maličké stvoření. Ježíšek byl sice malinký, ale Josef cítil, jak velká síla z něj vyzařuje. 

„Pojď chlapče, půjdeme se podívat ven. Na ten nejkrásnější strop, který kdy lidské oko spatřilo. Na nebeskou báň plnou jasných světýlek. Ukážu ti všechno, co mám tak rád.“ Josef s Ježíškem v náručí vyšel ven. Hvězdy ještě svítily, ale již pomalu začínaly blednout. Bylo těsně před úsvitem. Josef se vydal kousek po cestě a tiše synáčkovi vyprávěl: „To jsou moc staré stromy, které k nám sklánějí své koruny. Možná se tobě klanějí a něco říkají.“ A stromy opravdu cosi šeptaly. Ježíšek se maličko usmíval, jako by jim rozuměl. U cesty byly tmavé kameny, ale když kolem nich Josef s maličkým procházel, začaly zvláštně svítit a třpytit se, jako by je naplnily radostné jiskřičky. Ježíšek se stále vesele usmíval. Keře začaly jako zázrakem kvést a ptáčci se rozezpívali tak libě… 

Na obzoru vyšlo slunce a vyhouplo se na nebe. Zalilo celou cestu svým zlatým světlem. „Synáčku, to je Slunce. Kraluje obloze ve dne. Září a hřeje,“ řekl slavnostně Josef a pak dodal, „je krásné a silné. Stejně jako ty.“

Inspirace:
Dnešní den je svátkem betlémských neviňátek. Je to od nepaměti svátek dětí a slaví se na počest nemluvňátek, které nechal král Herodes zabít ze strachu z Ježíška. O tomto dni se nesmělo prát. Dospělák nesměl vztáhnout ruku na dítě, pokud by se tak stalo, mohlo by přijít neštěstí. Je-li tento den sychravý, hrozí příští rok nemoci, ale je-li tento den slunný, bude nás provázet zdraví. 

 d621484903fcf11bdd72afba546082f7

Zdroj: https://i.pinimg.com/originals/d6/21/48/d621484903fcf11bdd72afba546082f7.jpg