Středa 2. ledna
Druhý z králů se jmenoval Melichar. Byl to již starý muž. Byl však stále plný života a nikdo by mu jeho pokročilý věk nehádal. Žil na starém kontinentu, jak se jinak nazývá Evropa. Obýval starobylý kamenný hrad, který se mocně vypínal na vysoké, hoře porostlé krásnými starými stromy. Často se právě k nim chodil radit o důležitých věcech. Věřil, že právě tito vzrostlí a mohutní staříčci toho vědí o světě mnohem více nežli lidé. 

„Vždyť jste tu na světě déle než my lidští smrtelníci. Vidíte za svůj dlouhý život mnohem více. Také dovedete lépe naslouchat, tiše a pokorně. Vážím si vaší moudrosti,“ říkával těm listnatým i jehličnatým stařešinům, když hladíval jejich vrásčité kmeny. Rád také pod tím největším z dubů rozprostíral svůj dlouhý červený plášť na obrovský balvan, který mu sloužil jako pohodlná lavice. To se vždy opřel o kmen vzrostlého stromu, zavřel oči a zhluboka dýchal. Starý muž a ještě mnohem starší strom, jakoby splynuli v jednu bytost. Melichar cítil, že si vzájemně s tím starým Dubem dodávají síly, že je jim oběma tak dobře. Často k němu v těchto stavech vnitřního klidu přicházely různé vidiny…

Jednoho pozdního odpoledne takto seděl, oči zavřené, v duši mír. Začalo se již stmívat a na nebi se objevila Večernice, radostně rozsvítila první nebeské světýlko. Toho podvečera jako by svítila veseleji a tak nějak slavnostněji… 

Melichar vnímal, že něco je dnes jinačí takové zvláštní. Najednou se na obloze objevila zvláštní hvězda s dlouhým světelným ohonem. Rozdávala takový jas, jako by bylo kolem poledního. Starý král otevřel doširoka oči a celý překvapený mžoural vzhůru k nebesům. Dlaní si musel stínit, aby spatřil, co to vydává takové ostré světlo. „Kometa! Ta vzácná kometa, kterou tak dlouho očekáváme, můj statný brachu! Je tu!“ promluvil k Dubu a celé jeho tělo zaplavila obrovská vlna vzrušení. „Půjdu a pokloním se Mesiáši, Spasiteli, vládci všech vládců. Brzy se narodí to Božské dítě,“ těmi slovy se rozloučil se svým listnatým přítelem a spěchal k hradu, aby se přichystal k dlouhému putování. Nechal si osedlat toho nejrychlejšího koně, vzal nádhernou zlatou truhličku vykládanou drahými kameny, kterou měl již pro tuto chvíli dlouho připravenou. V té truhlici bylo to nejryzejšího zlato. Stovky let staré dědictví od jeho předků. Byl to pro Melichara ten největší poklad, kterým mohl Ježíška obdarovat. Briskně se vydal na cestu. I jeho ta Hvězda bezpečně vedla tam, kam bylo třeba. 

Inspirace:
Přidejme dnes do naší scenérie Melichara v červeném plášti sedícího na koni. Zamysleme se nad tím, proč zrovna on obdaroval Ježíška zlatem… Podumejme si nad tím, co pro nás zlato symbolizuje, jak jej vnímáme, jaký k němu máme vztah… Tak dobrou noc, Zlatíčka

melichar

Autor obrazu: Peter Paul Rubens